34. - Podstata satana.

[8.34.1] Tu přistoupil opět jeden v Emauzech obrácený farizeus, jenž byl znalec Písma a pravil: „Pane a Mistře! Nyní víme dobře jak je to podle pravdy s posedlými a kdo jsou vlastně oni zlí duchové, jimiž je tu a tam opanována lidská přirozenost; ale v Písmu se nicméně velice očividně mluví o skutečných praarcizlých ďáblech a jejich knížeti satanovi a také se praví, že satan zvaný též Lucifer a nesčetné množství andělů po něm se odsoudivší, kteří se musí podle něho řídit byli Bohem zavrženi a do věčného pekelného ohně svrženi.

[8.34.2] Také je psáno, kterak právě satan v podobě hada přivedl prvé rodiče k pádu a kterak Bůh dal satanem pokoušet zbožného Joba.

[8.34.3] Jak je to tedy podle Tvé nové nauky se satanem a s jeho jemu podřízenými ďábly? Kdo a kde je satan a kdo a kde jsou ďáblové?

[8.34.4] Jestliže jsi nám již dopřál chápat veškerá tajemství Království Božího, pak nám musí být také v této věci jasno a račiž nám tedy o tom co nejmilostivěji dát srozumitelné vysvětlení!“

[8.34.5] Pravil jsem JÁ: „O tom jsem již mnoho pověděl a vysvětlil a Moji starší učedníci vědí, na čem jsou; ježto však ty jsi u Mne ještě nováček, můžeš se zajisté ptát na to, co ti ještě nebylo sděleno a tak Mne tedy poslyš!

[8.34.6] Hle, cokoli nekonečný vesmír v sobě obsahuje jako hmotu, to je souzeno a tím mocí vůle Boží zpevněno! Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by žádné Slunce, žádný Měsíc, žádná Země a vůbec žádné stvoření v celém přenekonečném prostoru; byl by tu jen jediný Bůh v nazírání na Své velké myšlenky a ideje.

[8.34.7] Bůh však již od věčnosti vystavil navenek jako takřka ze Sebe Své myšlenky a ztělesnil je Svou všemohoucí vůlí. Tyto ztělesněné Boží myšlenky a ideje nejsou však nicméně žádná tak zcela skutečná těla, nýbrž jsou souzené duchovno a nádoby k dozrání pro samostatné bytí. Jsou to tedy tvorové, určení k tomu, aby navěky dále trvali jakoby ze sebe a z vlastní síly vedle Mne, viditelného jim Tvůrce.

[8.34.8] Veškeré stvoření jako souzené duchovno je naproti onomu již čistě a svobodně duchovnímu ještě nečisté, nezralé, proto ještě ne dobré a může být naproti čistě duchovně dobrému považováno o sobě ještě za špatné a zlé.

[8.34.9] Rozuměj tedy slovem „satan“ vcelku veškeré hmotné stvoření a slovem „ďábel“ část odloučenou od něho.

[8.34.10] Žije-li člověk na tomto světě podle poznané vůle Boží, povznáší se tím ze souzeného zajetí a přechází v nesouzenou Boží svobodu.

[8.34.11] Ale člověk, který nechce věřit v jednoho Boha a proto také nechce jednat podle Jeho lidem zjevené vůle, ponořuje se pak stále víc a více a hlouběji a hlouběji do stvořeného hmotna, stává se duchovně nečistý, špatný a souzeně zlý a tedy ďáblem; neboť vše pouze stvořené a souzené je - jak již bylo ukázáno - vůči nestvořenému čistému a svobodnému duchovnu nečisté, špatné a zlé, ne však snad proto, že by byl mohl Bůh kdy stvořit ze Sebe něco nečistého, špatného a zlého, nýbrž jen v Sobě a o Sobě proto, že tu předně kvůli jsoucnu musí nutně být ono stvořené, obdařené inteligencí a činorodou silou a v člověku také svobodnou vůlí a zadruhé, protože ono o sobě stvořené dané se musí, aby dospělo k možné samostatnosti, samočinně přičinit a jakoby do svého vlastního obrátit.

[8.34.12] Před Bohem však není nic nečistého, nic špatného a nic zlého; neboť čistému je vše čisté a vše co stvořil Bůh je dobré a vůči Bohu není tedy také žádného satana, ďábla a tedy také pekla. Jen stvořené je o sobě a v sobě vším tím po tak dlouho, pokud to jako stvořené a souzené má zůstat a konečně ve vlastnictví svobodné vůle ať dobré či zlé ) chce zůstat.

[8.34.13] Praví-li se v Písmu, že satan v podobě hada svedl prvý pár lidský, chce se tím říci tolik jako: Prvý pár lidský, který neznal dobře Boha a Jeho vůli, dal se půvabem Hmotného světa podplatit a žádost a hlas jeho souzeného těla pravil: „Uvidíme co bude z toho, budeme-li jednou konat proti dobře poznané vůli Boží? Vždyť Bůh Sám nám ponechal svobodu jednání; tím tedy nemůžeme na našem poznání nic ztratit, nýbrž jen získat! Bůh jistě ví, co se nám může stát svobodným jednáním - my to však nevíme; proto jednejme také jednou jen podle našeho smýšlení a pak se zkušeností také dovíme to, co ví nyní jedině Bůh!“

[8.34.14] A hle, jedli tedy oba ze zapovězeného stromu poznání cestou zkušenosti, kterou chtěli sami učinit a tím klesli o stupeň hlouběji do svého souzeného hmotna, které se může nazvat vůči svobodnému životu též „smrt“.

[8.34.15] Poté dobře poznali, že v jejich těle jsou domovem soud musu a smrt, která při stoupající lásce ke světu může také pohřbít svobodnou duši do svého soudu a do své nesvobody a ztratit tedy také onen čistý ráj, který záležel v úplném sjednocení duše s jejím duchem a nemohli jej ze sebe úplně znovu nalézt; neboť jejich duše byla ostnem hmoty poraněna a měla pak mnoho co činit, aby se ještě udržela co možno svobodná nad soudem jako stvořeným musem, jak je tomu nyní u všech lidí - a proto jsem přišel do tohoto světa, abych ukázal lidem opět onu pravou cestu života a Svou naukou jim navrátil ztracený ráj.

[8.34.16] Tak je tomu také u Joba. Job byl pozemsky nejvýš šťastný muž a měl mnoho statků. Byl to však také moudrý a Bohu velmi oddaný člověk, který žil přísně podle zákona. Jeho mimořádný blahobyt učinil však nicméně jeho tělo víc a více žádoucí a činil velké požadavky na ducha v něm.

[8.34.17] Souzený duch těla řekl jaksi duši: „Chci přece jen vidět, zda tě nebudu moci všemi svými pozemskými radostmi a utrpením od tvého Boha odvrátit, v tvé trpělivosti unavit a dát do svého soudu musu!“

[8.34.18] To stálo Joba mocný boj; neboť jednak mu byly k službám všechny pozemské radosti, které sice užíval, ale tyto radosti přece jen neměly nadvládu nad jeho duší a duše zůstala ve spojení s duchem.

[8.34.19] Jelikož však zlý duch hmoty takovým způsobem s duší nic nepořídil, byla duše Jobova pokoušena všelikými tělesnými nepříjemnostmi, které jsou obrazně znázorněny v knize. Ale Job je překonával všechny s trpělivostí, ačkoli tu a tam reptal a naříkal na svou nesnáz, ale nakonec přece vždy otevřeně doznal, že mu Bůh dal dříve vše a nyní vzal, že mu však může zase vše dát a to ještě více, nežli mu byl vzal pro úplné posílení duše v duchu.

[8.34.20] Je-li však tomu tak, kdo byl potom satan, jenž zbožného Joba tak velice pokoušel? Byl to souzený duch jeho těla, to jest jeho rozmanité žádosti!

[8.34.21] Ale nějakého určitého osobního prasatana a osobních praďáblů nebylo ve skutečnosti nikdy nikde, nežli jen ve všeliké souzené hmotě světa. Že však staří mudrci znázorňovali satana a ďábly všelikými obrazy hrůzy, má svůj důvod v tom, aby si duše pod všelikými zlými formami utvořila pojem o tom, jaké nesnáze musí snášet svobodný život, dá-li se soudem hmoty opět zajmout.“