25. - Činnost tří těl člověka.

[8.25.1] (Pán:) „Na každé věci a na každém předmětu, budete-li chtít být jen trochu pozorní, postřehnete tuto rozeznatelnou trojnost: První, co vám padne do očí, je však jistě vnější tvar; neboť bez něho by žádná věc a žádný předmět nebyl myslitelný a také by neměl jsoucno. Druhé však, je-li zde to prvé, je zřejmě obsah věcí a předmětů; neboť bez něho by jich zde také vůbec nebylo a neměly by také tvar a vnější podobu. A copak je to třetí pro jsoucno nějaké věci anebo předmětu rovněž tak nutné, jako to prvé a druhé? Hleďte, to je vnitřní v každé věci a v každém předmětu jsoucí síla, která drží obsah věcí a předmětů jaksi pohromadě a tvoří vlastní jeho podstatu. A protože právě tato síla tvoří obsah a tím také vnější tvar věcí a předmětů, je také základní podstatou veškerého, jakkoli utvářeného jsoucna a bez ní by nebyla žádná bytost, věc anebo předmět myslitelné právě tak, jako bez obsahu a vnějšího tvaru.

[8.25.2] Vidíte tedy, že pojmenované tři části o sobě jsou jistě dobře rozeznatelné, neboť vnější tvar není jeho obsah a obsah není podmiňující jej síla. A přece pojmenované tři věci jsou úplně jedno; neboť kdyby tu nebylo síly, nebylo by také obsahu a jistě také ne jeho tvaru.

[8.25.3] Vraťme se nyní k naší duši! Má-li mít duše jistou a určitou existenci, musí mít vnější tvar, totiž tvar člověka; vnější tvar je tedy to, co nazýváme tělem anebo také masem, zda ještě hmotně anebo zduchovněle substanciálním, to je tu zcela jedno.

[8.25.4] Je-li však duše tvarem jako člověk zde, pak bude také mít obsah odpovídající vnějšímu tvaru. Tento obsah aneb vnitřní tělo duše je sama její vlastní životní podstata, tedy (vlastní) duše.

[8.25.5] Je-li to vše však zde, pak je zde také síla, která podmiňuje celou duši a tato (síla) je duch, který je nakonec vše ve všem, protože bez něho by nebylo stálé substance a bez ní také žádného těla a tedy také žádného vnějšího tvaru.

[8.25.6] Ačkoliv však tyto tři dobře rozeznatelné osobnosti jsou vcelku jen jedna bytost, musí však přesto být jako zvláště rozeznatelné pojmenovány a poznávány.

[8.25.7] V duchu anebo ve věčné esenci přebývá láska jako všepůsobící síla, nejvyšší inteligence a živá pevná vůle; vše to spolu plodí substanci duše a dává jí tvar anebo podstatu těla.

[8.25.8] Je-li duše nebo člověk co do vůle a inteligence ducha takto zde, stáhne se duch do nejhlubšího nitra a dává zde jsoucí duši podle své nejvnitřnější vůle a podle své nejvnitřnější inteligence svobodnou jakoby od něho oddělenou vůli a svobodnou a jaksi samostatnou inteligenci, kterou si duše dílem vnějšími smysly a dílem vnitřním postřehováním tak osvojí a poté tak zdokonalí, jakoby tato zdokonalená svobodná inteligence byla jejím vlastním dílem.

[8.25.9] Následkem tohoto nutně takto utvářeného stavu, v němž se duše cítí jakoby od svého ducha odloučená, je právě také schopna jak vnějšího tak i vnitřního zjevení. Obdrží-li je, přijme-li je a jedná podle něho, pak se tím také začíná sjednocovat se svým duchem a tím pak také přechází vždy více do jeho neomezené svobody, co se týče jak inteligence a svobody vůle podle právě jasné inteligence, tak také i síly a moci, aby mohla vykonat to, co poznává a chce.

[8.25.10] Z toho však můžete opět poznat, že duše, jak v živou substanci přeměněná myšlenka ducha, která je v podstatě duch sám, může být přece jaksi považována a uvažována jako něco druhého z ducha vycházejícího, aniž by proto byla něco jiného nežli je duch sám.

[8.25.11] Že se konečně duše jako jedinec objevuje též obalena vnějším tělem, které se jeví jako jaksi třetí osobnost, to vám ukazuje denní zkušenost. Tělo slouží duši jako vnější zjevení jejího nejvnitřnějšího ducha a má ten účel, aby obrátilo inteligenci a svobodnou vůli duše navenek, omezilo a pak teprve hledalo a nalézalo vnitřní neomezenost inteligence a vůle a její pravé síly a tím se stalo neskonale znádhernělé a úplně individuálně samostatné jedno s vnitřním duchem, jenž je vždy sám ono jediné něco a pronikavé bytí člověka.

[8.25.12] Ježto z tohoto Mého vysvětlování musíte nyní nepochybně poznat, že se člověk v sobě a o sobě, jakož i v podřízených stupních vše ostatní, skládá z určité rozeznatelné trojice, přejdeme na konci tohoto nejvýš důležitého osvětlení a pojednání k trojjediné podstatě Boha Samého, abyste mohli zřejmě a jasně poznat, proč jsem vám musel podle vyšší a vnitřní živé pravdy přikázat, abyste vy lidé, kteří věříte ve Mne a kteří jste skutečné přijali Mou nauku, křtili, to je posilovali ve jménu Otce, Syna a Ducha Svatého.

[8.25.13] A tak tedy dejte opět dobrý pozor na to, co k nejopravdovějšímu dovršení celku uslyšíte nyní z Mých úst!

[8.25.14] Hleďte, Písmo proroků - jak to nyní již všichni zcela dobře víte - praví a vysvětluje, že Já, jménem Ježíš Kristus - zvaný též Syn člověka - jsem pravý Bůh, ačkoliv Bůh je označován a pojmenováván různými jmény, jako Otec, Syn a Duch! A přece je Bůh jen jedna osobní vznešenost v nejdokonalejším tvaru člověka.

[8.25.15] Jako jsou však, jak je vám nyní již známo, duše, její vnější tělo a její nejvnitřnější duch sjednoceni tak, že tvoří jen jednu bytost aneb konečně jaksi jen jednu individuální substanci, mezi sebou jsou však přece jen dobře rozeznatelné tři, rovněž tak jsou sjednoceni Otec, Syn a Duch, jak tomu také jasně učí jak bylo naznačeno Písmo starých otců a proroků.

[8.25.16] David kdysi řekl, že by jeho duše, jeho tělo a jeho duch chtěli být před Bohem shledáni beztrestnými. Zněla-li tu však slova starého moudrého krále tak, nemohl by tu někdo také říci a se tázat: Jakže? Člověk se tedy skládá ze tří osob anebo ze tří lidí? Nemůže-li to však již být přijatelné u člověka, u něhož kvůli jeho vzdělání a opravdovému životnímu zdokonalení je rozštěpení jeho trojice dokonce citelně nutné, - jak by teprve mohl být ve tři různé osoby anebo dokonce ve tři bohy rozdělen Bůh, Jenž je v Sobě od věčnosti nejvýš dokonalý jen jeden?!“