247. - Pán VYKUPITELEM VELKÉHO SVĚTNÉHO ČLOVĚKA. Duchovní velikost člověka.

[6.247.1] Pravil zcela zaraženě farizeus: „Pane, pane, všemohoucí a věčný Bože, po tomto Tvém až příliš jasně podaném vylíčení vyzírá pro odsouzence v pekle strašně málo naděje na blaženost; neboť taková přenekonečná nezměrná údobí jsou již jako věčnost sama! Ach, to jsou velikosti, o nichž doposud ještě žádnému člověku nepřišlo ani zdaleka nic na mysl! V jak nekonečné nic tu mizí člověk! Ó, Bože, proč jsi tak nekonečně veliký, moudrý a mocný a my lidé tak nekonečně nicotní, hloupí a slabí? Pane, vskutku, nyní se mně zmocňuje velká úzkost před Tebou, protože jsi ve Svém Duchu příliš věčný, příliš nekonečně veliký, příliš moudrý a příliš všemohoucí! A je mi nyní nejvýš nepochopitelné, jak jsi Se mohl v nejvýš omezeném těle člověka ve Své celé božské úplnosti odebrat k nám na tuto nicotnou Zemi!“

[6.247.2] Pravil jsem JÁ: „Tu můžeš být zcela klidný; neboť Já jistě od věčnosti nic nečiním bez nejmoudřejšího důvodu. Že však velmi moudrý a velmi zkušený lékař musí, přijde-li k nemocnému, vyšetřit, kde je v těle hlavní sídlo nemoci, rozumí se samo sebou. Když to dobře poznal, pak se ihned svými prostředky pokusí, aby léčil a znovu oživil sebemenší, nejvíce nemocný nerv v člověku. Je-li tento nerv opět ve zdravém stavu, pak se stává brzy poté celý člověk zdravý.

[6.247.3] A hle, tak také Já znám nejlépe nemocný nerv ve velkém Světném člověku a právě proto jsem přišel k tomuto nemocnému nervu, abych především vyléčil jej, aby pak byl celý velký člověk zdravý! - Je ti věc nyní jasnější?“

[6.247.4] Pravil zákoník: „Ano, ano, velký Bože a Pane; to je vše již v nejkrásnějším a v největším pořádku; avšak já přesto vše klesám před Tebou stále víc a více v naprosté nic ničeho.“

[6.247.5] Pravil jsem JÁ: „Cožpak nejsem Já tělesně taktéž minimem naproti velikosti celého vám nyní ukázaného stvoření?! A přesto je Můj Duch přenekonečně přesahuje!“

[6.247.6] Pravil zákoník: „Ano, u Tebe již zcela jistě; avšak kde je tu můj duch?“

[6.247.7] Pravil jsem JÁ: „No a cožpak se tvůj duch nevznesl Mým Duchem nad veškeré téměř nekonečně velké Slupkové globy a posléze dokonce ještě nekonečně daleko nad celého velkého člověka?! Nezřel jsi se Mnou ony téměř nekonečně velké Slupkové globy jako mdle třpytící puntíčky a rovněž tak i celého velkého člověka?! A nevznesl jsi se, se Mnou nekonečně daleko nad kůži velkého Světného člověka do volného prostoru, takže ti dokonce celý velký člověk v duchovním obrazu tvé myšlenky připadal sotva tak veliký jako třpytající se mravenec?! Můžeš-li Mne však ve svém, duchu následovat do těchto nekonečných hlubin stvoření a to tak, že se stávají před tebou nakonec zcela ničím, jak můžeš potom říci, že ty a také nějaký jiný člověk nejste naprosto nic vůči takovému nekonečně velkému stvoření?!

[6.247.8] Vyhlédni jen otevřeným oknem a spatříš právě Regula ve Velkém Lvu! Hle, toť právě Pracentrální slunce v tomto Slupkovém gIobu! Jeho nevypočítatelně velká vzdálenost stlačila je na bod. Kolik takových Regulů bys si mohl nyní vedle sebe myslet? Pravím tobě: nesčíslný počet - tak jako si také tvůj duch začal představovat vedle jednoho velkého Světného člověka v nekonečném prostoru ihned jich ještě několik! A vyzbrojen takovými čistě božskými schopnostmi v duchu, pravíš, že člověk je nic ničeho?! Ano, tvé tělo jako hmota není ovšem nic proto se také nemá velký a nesmrtelný člověk starat o své časné a hmotné nic, nýbrž o své duchovní vše a pak nebude moci budoucně již nikdy říci, že je nic ničeho, nýbrž ve Mně a se Mnou vše všeho.

[6.247.9] Hle, i když tě také vám odhalený pohled na přirozenou velikost Mého stvoření stlačil v nic, pak ti však přece pravím, že nejmenší v Mém Království bude neporovnatelně ve všem větší nežli to, co se ti nyní zdá být tak nekonečně velké! - Rozumíš tomu?“

[6.247.10] Tu všichni opět volněji vydechli a byli rádi, že jsem jim z jejich „nic“, které je chtělo všechny umačkat, dopomohl závěrečným vysvětlením k trochu více bytí.