[6.243.6] Jednali tedy lidé již z počátku špatně tím, že praotcové činili svým dětem peklo pokud možno horké a nebe líčili všemi barvami světla a všemi lidským smyslům otročícími příjemnostmi. Tím způsobovali sice jakousi bázeň Boží, která však pro až příliš snadno dosažitelné peklo a pro až příliš těžko dosažitelné nebe nepřešla nikdy v pravou lásku k Bohu a k bližnímu, nýbrž u slabších myslí se zvrhla ve stále větší bázeň a u silnějších myslí plných více vnitřního světla se řádně vtělila v úplnou lhostejnost k Bohu a k bližnímu. Neboť tito silnější lidé nevěřili o sobě zcela ničemu, avšak pro forma konali věci, aby udrželi obyčejný lid při víře, by se nebouřil proti těm, pro které musel pracovat, aby si tito mohli za ztracenou víru v Boha, v nebe a peklo připravit non plus ultra nebe na světě.

[6.243.7] Další důsledek toho je však nynější téměř úplná bezbožnost mezi lidmi, kteří by již dávno povstali v největší zuřivosti proti pánům a velmi věcně se jich zeptali, proč jim musí sloužit a být poddáni, kdyby je od toho mečem nezdržovaly světské zákony Říma.

[6.243.8] Hle, to vše je následek takového pocitu spravedlnosti v duších lidí, kteří vždy jako ty nejostřejšími slovy lidem kázali, že Bůh sice v nebi věčně odměňuje dobré, avšak pro Svou neúprosnou spravedlnost také věčně trestá v nejstrašnějším pekle nejneslýchanějšími trýzněmi bez jakékoli úlevy zlé!