225. - Vlivy duchů a styk se záhrobím. Samostatnost a svoboda vůle člověka.

[6.225.1] Pravil jsem JÁ „Mluvil jsi nyní sice dobře a touto svou řečí bys vzbudil mnoho pozornosti ve škole saduceů, stoiků a epikurejců; ale zde jsi soudil právě tak jako slepec o světle a o barvách a jako hluchý o harmonii dobře naladěné harfy.

[6.225.2] Život duše ti nemůže nikdo ukázat a dokázat a ještě méně nějaký duch z těla již odešlý. To musíš nalézt v sobě samém; a to není jinak myslitelné nežli jen pravou láskou k Bohu a láskou k bližnímu.

[6.225.3] Ty jsi myslel, že by návrat nějaké z těla již odešlé duše nejvíce posílil víru v nesmrtelnost duše a víru v Boha a Já ti pravím, že vězíš v podstatě ve zcela klamném mínění! Předně duše opustivší tělo má v záhrobí dost co dělat se sebou a se svými tamními bližními a nemá jaksi zrovna příliš mnoho volné chvíle, aby se častěji tělesným lidem zjevovala v těle, opatřeném ze vzduchu Země a poučovala je o tom, jak to dopadá a vypadá na onom světě a zadruhé každý dokonalý duch může beztoho co nejlépe působit na lidi bez omezování jejich svobodné vůle a takové neviditelné působení je člověku mnohem prospěšnější nežli viditelnost a slyšitelnost ducha tělesně zemřelého. Neboť vloží-li ti nějaký dobrý a již velmi osvícený duch do srdce dobré a ušlechtilé myšlenky a pocity, pak jsou již tak dobré, jako bys je vynalezl v sobě sám; sjednocují se s tvým životem a mají tě k činnosti.

[6.225.4] Kdyby se ti však zjevil nějaký duch, jako například duch Mojžíšův a řekl ti: „To a ono musíš učinit, chceš-li vejít v život; neučiníš-li to, propadneš soudu Všemohoucího Boha a stěží úplně šťastně povstaneš od smrti soudu!“, tu bys se po takovém napomenutí zachvěl a po celý život bys se neodvažoval dělat nic jiného, nežli co by ti poručil dělat duch Mojžíšův.

[6.225.5] Jakou zásluhu budeš však přitom mít? Hle, vůbec žádnou; neboť tu nepřimělo tvou svobodnou vůli k lepší činnosti tvé vlastní lepší poznání, nýbrž moc k tobě přišlého ducha a to nemá pro tvou duši téměř vůbec žádnou cenu. Je to téměř totéž, jako kdybyste vy lidé vycvičovali k nějaké práci vola nebo osla anebo také nějaké jiné zvíře. Bez hole, dřevce anebo biče by nikdo se zvířetem sotva něco pořídil; jestliže jste však vycvičili zvíře k nějaké hrubé polní práci, pak je to jistě jen zásluha vaše a nikoli zvířete.

[6.225.6] Kdybych Svou všemohoucností chtěl, aby se -nikdo nedopustil nikdy hříchu, pak by také žádný člověk již nikdy nehřešil; neboť by se nemohl ani o vlas přes Mou vůli odvážit a pohnout, jako také nikdo nemůže své tělo utvářet jinak, nežli jak je utvořeno vůlí Boží a také nemůže svůj tělesný život podle své libosti prodloužit, protože to vše závisí na všemohoucí vůli Boží. Kdyby tedy Bůh nedopustil, aby se člověk mohl kdy dopustit hříchu, kdo by potom měl sám o sobě zásluhu o zcela bezhříšný život člověka, kterého by sama všemohoucnost Boží řídila tak, jako řídí vzrůst stromů a všech ostatních plodů a vede nekonečným prostorem Světy? Jistě tedy nikdo jiný nežli Bůh Sám, neboť člověk by pak nebyl ničím jiným nežli jen loutkou v rukou Božích! To by také bylo Bohu mnohem pohodlnější, jako je pro Něho také pohodlnější tvořit nejrůznější zvířata s jejich nejrozmanitějšími a nejvýš zvláštními vlastnostmi, potom je vést a každé svým způsobem nechat být činným.

[6.225.7] Avšak lidé této Země jsou určeni k tomu, aby se stali svobodnými a úplně samostatnými dětmi Božími a tak musí být také tak vedeni, aby přitom jejich nutně nejvýš svobodná vůle nedoznala ani nejmenšího nucení se strany nějakého mocnějšího ducha, nýbrž aby byla jedině zjevením a naukou a vnějšími zákony řízena tak, aby se lidé ze sebe samých svou svobodnou vůlí chopili pravdivého a dobrého a z vlastního sebeurčení se podle toho stávali činnými.

[6.225.8] Hle, respektování svobodné vůle lidí této Země jde u Boha dokonce tak daleko, že Bůh Se ani nedívá stále na to, co jeden anebo také několik lidí myslí, chce a koná. Jen když se odklonili od Boha příliš daleko, pak teprve na ně Bůh shlédne a probudí opět jasnovidce, učitele a proroky, aby lidem znovu hlásali vůli Boží a úmysly Boha s nimi. Obrátí-li se pak lidé, jde to pak již zcela dobře; neobrátí-li se však potom a vysmějí-li se a pronásledují jasnovidce, učitele a proroky Bohem pro ně probuzené, musí potom Bůh nutně dopustit na lidi a často i na celý národ vnější trestný soud. Avšak ani takovýto soud nevychází nikdy bezprostředně z všemohoucí vůle Boží, nýbrž vždy od slepé a zlomyslné zvrácenosti lidí.

[6.225.9] Mocní Hanochité byli více než po sto let varováni, aby pro zlato a drahokamy a také pro snazší vedení válek neničili celé hory a nepodkopávali je zcela až do základu, neboť tím otevřou velká podzemní vodní stavidla a budou všichni utopeni. Ale to vše nic nepomáhalo; činili co chtěli, píchali do hor ještě hlouběji a otevřeli stavidla. Hle, to tedy nenechal Bůh státi se bezprostředně Svou všemohoucností, nýbrž jen Svým dopuštěním, což nutně muselo vyplynout z toho, že lidé již nechtěli poslouchat jeho včasných napomínání!

[6.225.10] Bůh by byl zajisté mohl Svou všemohoucností lidi spoutat tak, aby nemohli nikdy dále ničit hory! Ano, to by bylo bývalo Bohu zcela snadné; avšak potom by lidé přestali být lidmi a nebylo by je pak již možno také v říši duchů postavit na svobodnou lidskou nohu. Bůh však spíše dopustil, aby celé lidské pokolení svou svéhlavou vůlí tělesně zahynulo, nežli aby na své duši i jen v nejmenším utrpělo ztrátu, pokud se týče její svobodné vůle a její úplné samostatnosti.

[6.225.11] Právě tak byl jeden národní kmen ještě králem Salemským několikrát varován, aby neobýval krajinu Sodomy a Gomory, protože pod ní byla mnohá ložiska síry a dílem zemské smůly. Tomuto národu bylo také jasně a srozumitelně ukázáno, jak se z takových ložisek neustále vybavují nečistí přírodní duchové a podněcují tělesné lidi ke smilstvu; neboť jako jsou ve víně domovem duchové smilstva a povzbuzují k němu tělo, požil-li člověk vína nemírně, právě tak jsou také v síře a v zemské smůle. Také bylo tomuto národu řečeno, že se v takovéto krajině dostavují často zemětřesení, horské požáry a mnohé velké bouře a způsobují často mnohé a velké škody, načež snadno vzniká hlad a mor; avšak veškerá tato dobrá rada dokonce z úst Jehovových nepomáhala. Protože tato krajina byla jinak velmi bujná a úrodná, usídlili se tam lidé a než uplynulo 200 let, bylo tu již poblíže Sodomy a Gomory postaveno ještě 10 měst, Lidé se stali zcela smyslnými a prováděli všelikou nepopsatelnou chlípnost a nejohyzdnější smilstvo dokonce se zvířaty.

[6.225.12] Za dob Nahorových a opět za dob Tharahových byli opětovně varováni a radilo se jim, aby tuto neblahou krajinu opustili; avšak nikdo se podle toho neobrátil. Synové Tharahovi byli Abraham, Nahor, - jenž se jmenoval tak jako jeho děd - a Haran, jenž zplodil Lota. Haran se tak sám odebral a kázal na Boží rozkaz, leč nepořídil také nic. Lot, jeho syn konal několik let totéž, zdržoval se střídavě hned v tom, hned v onom městě a stal se přitom téměř sám obětí ducha smilstva.“

[6.225.13] Tu přišli viditelní andělé, kteří navštívili napřed Abrahama a Jehova byl uprostřed nich a sdělili důvěrně Abrahamovi, jak se bude dařit Sodomě a ostatním městům. A oba andělé v podobě dvou silných jinochů byli tam vysláni, aby ještě zachránili Lota. Lid jinochy vůbec neposlouchal, nýbrž chtěl s nimi provádět nejnepřirozenější smilstvo. I unikl Lot po výstraze obou jinochů. Jen jeho žena se stala obětí své váhavé zvědavosti. Podle předpovědi jinochů se stala co do těla solným sloupem. Neboť oni pravili: „Nyní musíme rychle uprchnout a ani ohlédnutím mařit čas; neboť podzemní oheň se rychle šíří a jeho všude vyrážející páry dusí rychle přirozený život a proměňují vše náhle v kamennou sůl!“ Lotova žena se však přesto na několik okamžiků zastavila a byla parami dostihnuta a tím padla za oběť.

[6.225.14] Hle, ani tu nezpůsobila vlastně všemohoucí vůle Boží úplný zánik neblahé krajiny; neboť tomuto nezralému místu by se ostatně také jeho přirozeností přihodilo to, co se mu potom přihodilo za Abrahama. Že však přitom zahynulo tak mnoho lidí, toho nebyl vinen nikdo jiný nežli neposlušnost jejich svobodné vůle.

[6.225.15] Bůh by byl ovšem mohl Svou všemohoucí vůlí tyto lidi z toho místa vytáhnout a přesadit do jiné zdravé země; leč to by se stalo zřejmě proti jejich vůli. Protože však Bůh této vůle nejvýš dbá a také musí dbát, proto raději dopustil, aby všichni tito lidé tělesně zahynuli, než aby byl i jen jeden atom svobody vůle jejich duší zničen. Neboť i pro Boha je největším mistrovským dílem jeho lásky, moudrosti a moci stvořit lidi, kteří jsou Mu ve všem dokonale podobni.

[6.225.16] Aby se však toho dosáhlo, musí člověk být zrozen téměř bez síly v největší opuštěnosti tohoto světa a být ponenáhlu vyučován vnějším světem. Když si tak nashromáždil některé poznatky a dovednosti, pak teprve na něho zcela nepozorovaně působí dobří a také špatní duchové jej obklopující - dobří na jeho mysl a špatní na jeho fysickou přirozenost, aby byla duše stále udržována v nejúplnější volné nerozhodnosti.

[6.225.17] Poslechl-li člověk dobrovolně dobré vnější nauky a napomenutí vzhledem k mnohým pokušením svých smyslů a zařídil podle toho svůj život, stává se také stále mocnější tichý vliv dobrých duchů, který však žádný člověk nepociťuje a pociťovat nesmí jinak, nežli jako své svobodné dílo. Je-li však vliv dobra z nebes vlastní vůlí člověka jednou tak posílen, že duše do něho zcela přešla, pak se v ní probouzí pravý Boží Duch lásky, prostupuje zcela duši a teprve tehdy vstoupila duše do prvého stupně své dokonalosti, je pak již nezrušitelně svobodnou a může, i když je také v těle, obdržet vidění a zjevování duchů, ano i nejvyšších andělů.

[6.225.18] A tu se právě děje často to, že tací lidé mají vidění, mluví s dušemi v záhrobí a dávají se od nich jaksi osobně poučovat a mohou podávat o tom věrné a spolehlivé zprávy také jiným, ještě zcela přirozeným lidem. Kdo jim uvěří, učiní již zcela dobře, - jen nesmí také hned žádat, aby totéž zkusil sám; neboť to se nemůže stát, nedosáhne-li předtím popsané dušení zralosti.