220. - Odříkání se světa a Království Boží.

[6.220.1] Poté jsem pravil JÁ: „A blažený je také ten, kdo se Mnou nepohoršuje! Vy slepí farizeové říkáte: „Je-li obloha k večeru červená, bude zítra krásný den; je-li však jitro červené, bude pošmourný den!“ Toto znamení dovedete posoudit; jak to, že nevidíte velká znamení této doby, která vám dávám Já?! Vy však zajisté dobře vidíte také tato znamení a také jim rozumíte; ale pro svou světskost je nechcete přijmout a také lid od toho zdržujete. A tak sami nechcete jít do Království nebeského a nenecháváte také nikoho jiného dovnitř; a proto se vám dostane jednou také tím většího odsouzení!

[6.220.2] Narazí-li slepý o kámen, nemůže mu to nikdo přičítat za chybu. Učiní-li toto však vidoucí, pak je to zřejmě hrubá chyba; neboť mohl vidět, že leží na cestě kámen. A tak je tomu tím více v duchovních věcech. Kdo nemůže pro svou duševní slepotu chápat znamení a slova, která konám a mluvím, tomu se to také nebude počítat za hřích, - zato však mnohonásobně tomu, kdo vidí a přece je nepřítelem pravdy!

[6.220.3] Takový případ je nyní u vás farizeů a zákoníků. Vy sami u sebe zcela dobře poznáváte, že Já jsem ten Zaslíbený; ale vedle toho také poznáváte, že vaše zcela zničené židovství nemůže obstát vedle Mé nauky, protože jste téměř úplně zrušili Mojžíše a proroky a zato jste vydali svá ustanovení k potlačování vdov a sirotků a nikoli k útěše lidu. A protože to činíte a ke Mně se neobracíte, zůstává váš hřích ve vás a tím také soud a smrt. Věru, toutéž měrou jakou měříte nyní vy, bude jednou Mým pravým Otcem splaceno vám!“

[6.220.4] Pravil jeden farizeus, jenž byl dříve zcela nevěřící: „To je Mistře, od tebe zvláštní řeč! Cožpak se nemůže nikdy stát, abychom se od nynějška také my stali tvými učedníky?“

[6.220.5] Pravil jsem JÁ: „Můžete se zajisté státi Mými učedníky, ale ne tak snadno, jak se domníváte! Kdo se totiž chce stát Mým učedníkem, ten se musí se světem zcela rozejít a nesmí dát na jeho Iákání; neboť všechen svět je stálý soud a ustavičná smrt. Kdo miluje svět. není způsobilý a schopný státi se Mým pravým učedníkem neboť láska ke světu nemá ve svém zakladu život, nýbrž jen soud a smrt. Já však nepotřebuji mrtvé, nýbrž jen zcela svobodné a živé učedníky. Můžete-li se takovými stát, pak také můžete zůstat u Mne!

[6.220.6] Neboť' Já jsem nepřišel do tohoto světa, abych všechny ty slepé a krátkozraké lidi soudil, nýbrž přišel jsem jen proto, abych hledal ztracené, uzdravoval nemocné, těšil zarmoucené a vysvobozoval všechny zajaté. Komu pomáhám Já, tomu také bude pomoženo navěky; kdo však nebude chtít přijmout Moji pomoc, tomu nebude s to pomoci nikdo ani v nebi ani na této Zemi.

[6.220.7] Nemíním tu však tuto Moji osobnost, nýbrž Moji nauku; neboť tato nauka je to Království Boží, které se nyní přiblížilo k vám a každému, kdo žije podle ní, dá život věčný. Věru, Já Sám nebudu nikoho soudit; ale slovo, které k vám mluvím, bude vás soudit, tak jako také pravda soudí a usmrcuje lež!“

[6.220.8] Pravil poté zákoník: „Mistře, ty jsi nyní mluvil zcela dobře a moudře a tak tomu již je; je však v tom přece jen něco, s čím se nemohu ještě zcela spřátelit, totiž: Ty jsi řekl, že nemáme milovat svět, protože svět je soud a smrt. Nuže, to je sice o sobě již zcela pravdivé, - ale považme, jak veliká je Země a kolik lidí na ní žije nedobrovolně! Přichází k nim však někdo a přináší jim útěchu a evangelium z nebes? Vyrůstají divoce jako plevel na pustině a nic neznají a o ničem nevědí. Také tito lidé, všemohoucí Boží vůlí na tuto Zemi zcela slepě postavení nemají žádnou láskou lpět k tomuto světu, který je nosí a živí?

[6.220.9] Už naše židovství je téměř více pohanstvím nežli pravým židovstvím; jak to pak teprve vypadá s ostatními národy a lidmi?! Neboť pokud sahá naše vědění, myšlení a paměť, nemůže přece žádný člověk za to, že se zcela bez své vůle narodil do tohoto opravdu špatného, bídného světa! Je-li však jednou zde, pak je hned od narození až na kraj hrobu ustavičně vším možným trýzněn, čím jen může být člověk trýzněn. Závěrem pak je bolestná a trpká smrt.

[6.220.10] Ano, uvažuje-li se o tom jen trochu správně, pak se člověku bezděčně vnucuje zcela závažná otázka: Proč jsem tedy člověkem? Kdo mě uvedl do tohoto slzavého údolí a proč?

[6.220.11] Když tedy takto člověk uvažuje o celé své bídě, pak mu nelze věru zazlívat, začne-li ve světě hledat, aby našel místečko, na kterém by si mohl učinit svůj osud trochu snesitelnější. Nuže a když si po mnohém úsilí a obtížích konečně vydobyl místečko, kde by se mu mohlo poněkud lépe a klidněji dařit pro zbylé ještě okamžiky života, - tu pak hned přicházejí proroci a jiní poslové naplněni duchem Božím a zvěstují mu Boží hněv, soud, smrt a mnoho jiných vpravdě nepotěšitelných věcí a po namáhavě vydobytém místečku klidu je veta.

[6.220.12] Ano, kdyby člověk uzavřel s Bohem smlouvu již od svého narození, za jakých podmínek mu bude žít na tomto světě, pak by bylo ovšem všemu zcela jinak! Ale takto je člověk do světa zrozen zcela nahý a slepý a téměř zcela nevědomý a je hned všeličím trýzněn. A stal-li se za všelikých utrpení a protivenství konečně mužem - pravím – dokonce se zdravou výstavbou těla a mohl by snad tu a tam přece jen nějaký ten veselý den uštípnout, pak již prší se všech stran spousty rozmanitých zákonů a je po veselém dnu! Neboť použil-li jsem ho, prohřešil jsem se na množství zákonech, které pak uvádí v úplnou činnost velmi trýznivé svědomí; měl-li jsem však před očima zákony, no, pak již také nebyl žádný veselý den! Ano, proč je tedy všemu tomu tak?

[6.220.13] Já nyní již věřím, že ty jsi ten, který nám může nyní úplně pomoci; ale co se stane s ostatními nesčíslně mnohými na této Zemi žijícími lidmi? Kdo těm pomůže? A proč nám Židům a Řekům a Římanům nebylo dříve pomoženo?“