219. - Duše a tělo.

[6.219.1] (Říman:) „Přišli jsme do Memfidy a ubytovali se v útulku, který nám opatřil tamní římský vrchní představený a správce a to ve svém velkém paláci. Prvé tři dny jsme si prohlíželi město, jeho okolí a staré chrámy s jejich okolím, které nás Římany ovšem velmi zajímaly.

[6.219.2] Třetího dne ještě velmi záhy jsem pozoroval, že se v mé velké ložnici něco hýbe a pohybuje. Také sluhové, kteří konali u mně stráž to pozorovali. Tázal jsem se ihned co je to a co to má znamenat. Avšak sluhové nevěděli a tvrdili, že něco takového nikdy předtím neviděli. Podobalo se to hned stínu na stěně a hned mlze, která se zvedala na podlaze pokoje a tu a tam se vznášela, jakoby byla pohybována lehkým průvanem. Hořet tu tak snadno něco nemohlo, protože vše bylo z kamene, dokonce i stoly, lůžka a stolice. Tuto zdánlivou hru přírody jsme pozorovali po jistou dobu s tupou resignací a každý s jistou úzkostlivostí očekával co z toho nakonec vyjde.

[6.219.3] Zanedlouho však tato hra stínu a mlhy pojednou zmizela. Poté bylo znát silný šumot a objevila se zcela mladistvá, avšak jinak zasmušile vypadající ženská postava; svým zvláštním šatem se podobala Egypťance.

[6.219.4] Dodal jsem si odvahu a tázal jsem se jí hlasem své mysli, kdo je a co zde chce.

[6.219.5] V tom okamžiku se tato bytost vzpřímila a pravila: „Jsem dcerou Sesostrisovou a mé jméno je Isia. Tys také z téhož kmene a můžeš mne vysvobodit z tohoto hradu bídy a zoufalství, v němž zůstávám již dlouhý pozemský čas. Podej mi zprávu o pravém a pravdivém Bohu! On jediný mně osvobodí od této dlouhé trýzně; avšak tvoji a moji bohové nejsou nic jiného nežli jen mrtvé myšlenky slepých lidí!

[6.219.6] Pravil jsem já: „Obrať se tedy na Boha Židů!“

[6.219.7] Když jsem toto vyslovil, zbělela zcela postava a zmizela.

[6.219.8] O dalším se zde nemusíme vůbec zmiňovat. Tento zjev byl tentokrát ženský a měl nejúplnější podobu nejvýš 23 leté dívky. Jako dcera Sesostrisova kráčela jistě také jednou na této Zemi v těle a muselo by se mnoho stát, kdyby neměla nejúplnější podobnost se svou někdejší postavou tělesnou.

[6.219.9] Ale právě v tom spočívá úplně nezvratný důkaz, že předně každý tělesný člověk má nesmrtelnou duši a že tato duše obývá za tělesného života celé tělo a po odpadnutí těla má o sobě zcela tutéž podobu, kterou měla dříve v těle. Více jste se netázali a tak vám také nemám dále co říci.

[6.219.10] Že duše zaujímá celé tělo člověka, to vám mohu dokázat ještě vlastní zažitou skutečností a tak mně tedy ještě poslyšte!

[6.219.11] Znal jsem v Římě člověka, jenž ztratil v bitvě nohu až nad kolenní kloub a byl vyléčen. Když jsem se otázal toho člověka, zda nepostřehuje již nikdy jakoby v opětné vzpomínce a tušení něco ze ztracené nohy a zda se mu nezdá, že mu tento úd chybí, tu tvrdil tento člověk, že se mu zdá, jakoby vůbec nikdy nohu neztratil. Při takovémto pocitu se mu již častěji stalo, že chtěl stoupnout na nohu, kterou ještě pociťoval jako existující 22) a proto také již několikrát velmi tvrdě upadl.

[6.219.12] Z této pravdivé události lze tedy rovněž opět usoudit, že duše předně prostupuje celé tělo a žádný úd neztrácí i kdyby bylo celé tělo zmrzačeno a zadruhé, že duše o sobě je nesmrtelná a po smrti těla nadále žije a dále se vytváří.

[6.219.13] Myslím, že jsem odpověděl nyní na vaši otázku zcela řádně. Mohl bych vám ovšem vypravovat ještě mnoho takových údajů ze starých dob a ode všech nám známých národů; leč to by mou odpověď více k pravdě nepovýšilo. A tak jsem vám na tuto otázku zcela dobře odpověděl a můžete mi nyní již dáti pátou otázku! Co říkáte?“

[6.219.14] Pravil zákoník: „Že jsi na tuto otázku velmi dobře odpověděl, to musíme všichni doznat. Také však doznáváme, že nejsme již s to dáti tobě žádnou otázku; neboť ty jsi hluboce učený a mnohými zkušenostmi obohacený muž, k němuž bychom mohli chodit všichni do školy. Nač bychom se tě měli a mohli ještě dále tázat?! Vyplatíme ti sto liber zlata a tím bude také věc skoncována.“

[6.219.15] Pravil Říman: „Zcela dobře! Můžeme této záležitosti zanechat, neboť nyní poznáváte, že my Římané nejsme tak hloupí, jak jste byli zvyklí o nás myslet. Nyní jste viděli, že my vše přísně zkoušíme a dobré a pravdivé na tom nalezené podržujeme. Jelikož jste však o tom nyní náležitě přesvědčeni, táži se vás nyní a pravím: Mám pravdu, když vás obviňuji z největší pošetilosti proto, že nechcete a nemůžete poznat tamtoho Bohočlověka, jímž On podle mého úsudku nesporně jest ?“

[6.219.16] Pravili farizeové: „Milý a opravdu velmi moudrý příteli! Také to chceme učinit, a jsme o sobě skrytě dokonce přesvědčeni, že onen Galilejec může být a také asi zcela dobře je zaslíbený Mesiáš; ale tu můžeme také my vám říci staré vaše přísloví: Ultra posse nemo tenetur. (Nad možnost nebudiž nikdo přidržován.23) A tak je tomu s námi. Při našem postavení, které zaujímáme, nemůžeme, neboť přiznáme-li se otevřeně za jeho učedníky, budeme chrámem nejnešetrněji prokleti a vystrčeni. Kam potom půjdeme a kdo nám dá stravu a byt?