218. - Agrikola mluví o podstatě duše.

[6.218.1] (Říman:) „Hle, duše jako duchovní substance je zcela úplný člověk, jak podobou, tak také všemi údy a součástmi těla! A kdyby tím nebyla, nemohla by také co nejúplněji používat svého těla. Ruce duše jsou v rukou těla, její nohy v nohách těla a tak dále všechny části duše jsou v příslušných částech těla. Je-li tělo někde nemocné, je duše přítomna též v nemocných částech těla a velice se namáhá, aby je opět uzdravila. Nepodaří-li se jí to, stává se v nich nečinnou a následek toho je, že pak taková část těla zcela ochrne a jeví se téměř necitelná a tedy nečinná. To je dobrá a pravdivá nauka všech starých a také nových psychologů. Je zde však otázka, jak přišli tito mudrci na toto tajemství. Na tuto otázku lze odpovědět zcela snadno.

[6.218.2] Předně rozumného myslitele vede k tomu rozum; neboť je-li duše úplně vlastním životním principem člověka ve všech jeho částech, musí také být přítomna uvnitř všech částí těla, jelikož by jinak určité části těla neměly zřejmě život a byly by právě tak mrtvé, jako je mrtvé celé tělo, když je opustila duše. Protože je však celé tělo činné, musí také být duše jako důvod životní činnosti rozšířena v celém těle. A tak je duše již jen podle neklamných důvodů čistého a zdravého rozumu nepochybně celým člověkem v duchovní substanci a má své sídlo - nota bene - v celém těle.

[6.218.3] Ale někdo by tu mohl říci: „Ano, tato věc se dá zcela dobře poslouchat; ale kde jsou pro to makavé důkazy, které jedině mohou jako držitelní svědkové sloužit úplné pravdě rozumových důvodů?“

[6.218.4] Ó, také takové hmatatelné důkazy máme z mnohonásobných zkušeností všech dob, zemí a národů! Nejprve platí ovšem důkazy, které si učinil zdravý a pravdu milující člověk sám, a pak mohou zkušenosti mnohých jiných lidí vlastní zkušenost podepřít a její pravdu potvrdit.

[6.218.5] Zvláštní událost v Saguntu v Hispanii znáte. Dále žijící duch mého otce byl zcela takovým člověkem, jakým byl za doby svého tělesného života. To dokazuje, že jako duše musel být také v těle tím, totiž zcela úplně člověkem s hlavou, tělem, rukama a nohama.

[6.218.6] Ale to není jediná zkušenost v tomto oboru, Když jsem před několika lety. musel cestovat po Egyptě, učinil jsem následující převzácnou zkušenost: Byl jsem s mnohými z těchto svých druhů na Sicilii, abych odtud cestoval po lodi do Egypta. Zrána jsme vstoupili na naši velkou a pevnou loď, která vzdorovala již mnohým bouřím. Plni zbožnosti a vroucnosti jsme se odevzdali do ochrany bohů a já potají ještě do ochrany Boha Židů, Kterého jsem poznal z vašeho Písma. Když jsme chtěli odrazit od břehu, nebylo to za žádnou cenu možné. Dal jsem ihned vše co nejpečlivěji prozkoumat a nikde se nenašlo nic, co by v nejmenším překáželo lodi v plavbě. Bylo poté vynaloženo vše na to, aby bylo možno odrazit loď od pevniny, která přece stála nad hlubokou vodou; ale vše byla marná námaha. Stoje pln mrzutých myšlenek na palubě s několika z těchto svých druhů, pohlížel jsem nahoru a dolů, sem a tam a přes příď dolů do moře, abych snad přece jen objevil příčinu bránící našemu odjezdu.

[6.218.7] Tu jsem pojednou objevil kráčet sem tam na břehu mořském bíle oděnou mužskou postavu, která pohlížela upřeně na loď, nepouštějíc ji s očí. Zavolal jsem k sobě několik svých druhů a upozornil jsem je na tuto postavu. Domnívali se, že je to snad nějaký pobřežní kouzelník a že se mu bude muset dát oběť, aby propustil loď. Vystoupili jsme tudíž z lodi na břeh k postavě, která nás s pevným pohledem očekávala. Když jsme přišli k domnělému kouzelníkovi, tázal jsem se s pevnou odvahou této postavy: „Ty držíš pevně mou loď svou kouzelnou mocí. Proč? Žádáš od nás jako výkupné za loď nějakou oběť? Mluv; neboť má cesta do Egypta je naléhavá!“

[6.218.8] Postava na mně pevně a vážně pohlédla a hlasitě zcela zřetelně pravila: „Já nejsem kouzelník a nežádám od tebe oběti. Protože jsi se však poručil do ochrany Jehovy Židů, byl jsem poslán sem, abych tě zachránil před zánikem. Neboť odjedeš-li dnes, staneš se i s lodí o třetí hodině noční kořistí moře! Dvacet hodin cesty odtud po vodě bude zuřit velká bouře. Běda tomu, koho stihne její zuřivost! Zítra však můžeš odjet a plavbu šťastně dokončit.“

[6.218.9] Poté jsem se otázal ducha: „Kdo jsi a jak zní tvé jméno?“