211. - Člověk jako nepomíjející bytost.

[5.211.1] Pravím JÁ: „Dobře tedy, pokusím se o to a tak dejte dobrý pozor! Tvé tvrzení směřuje k tomu, že totiž to, co je v sobě omezené, nechápe a nemůže nikdy chápat to, co je neomezené; a přece ti pravím, že každý, tak jako věčný jej obklopující prostor skrývá v sobě nekonečno a věčno a to v každém vláknu svého hmotného těla. neřku-li v duši a zejména v duchu.

[5.211.2] Představ si do nekonečna jdoucí dělitelnost každé sebemenší součásti svého těla! Kde končí toto dělení?! Potom si představ do nekonečna jdoucí plodnost člověka, zvířat a rostlin! Kde přestává tato plodnost? !

[5.211.3] Objevil jsi již jednou hranici, až ke které může nějaká probudilá duše povznést své myšlenky?! Má-li tedy již duše nekonečnou myšlenkovou oblast, co teprve potom řekneme o věčném božském duchu v ní, jenž je v sobě síla, světlo a život sám?!

[5.211.4] Pravím tobě: Tento duch to je, jenž v člověku vše tvoří a pořádá; duše však je takřka jen substanciáIní tělo, podobně jako je masité tělo schránkou duše na tak dlouho, dokud v něm nedosáhla určité pevnosti, je-li toho dosaženo, pak přechází víc a více do ducha a tím také do vlastního života, jenž je v sobě a o sobě pravá síla, nejopravdovější světlo a tvoří stále ze sebe prostor, tvary, čas a trvání tvarů v něm, které oživuje a činí samostatnými. A jako vznikají z nekonečnosti a věčnosti plně pravého života, tak berou z něho pro sebe a do sebe také nekonečno a věčno pro všechny časy časů a věčnosti věčností.

[5.211.5] Nemůže tu tedy nikdo říci, tvrdit a domnívat se, že je jako člověk bytostí omezenou. Ve všech nejmenších částech člověka je již pohotově nekonečnost a věčnost a protože je tomu tak, může také chápat nekonečno a věčno.

[5.211.6] Kdo se domnívá, že žije jen velmi omezený čas, ten se převelice mýlí. Nic není na člověku pomíjejícího, i když nutně pouze co do hmotného těla proměnlivé, jako také je a být musí veškerá hmota Země, protože jejím budoucím určením z moci čistého života je, aby sama přešla do čistého nadále neproměnlivého života.

[5.211.7] Mění-li se tedy mnohé přerozmanité části a články hmoty a tedy také lidského těla, proto nicméně nepřestávají být, nýbrž trvají věčně dále v duchovnější a tedy v ušlechtilejší formě a způsobu. Neboť kdo z vás může říci, že zemřel jako dítě proto, že nyní ve svém již stařeckém věku nic již v sobě nepodržel ze své dětské formy?!

[5.211.8] Vezměte například pšeničné zrno. Vložte je do země! Shnije a jako to, čím nyní je, neodvratně zhyne; avšak z tlení uvidíte vyrůstat stéblo a na jeho konci se vytvoří klas, opatřený stem zrn. Kdo z vás však vidí v tomto zrnu nyní takovou sílu, která v něm zajisté však musí být, neboť jinak by z tohoto jen jednoho zrna nemohl vzejít klas se stem zrn téhož druhu?!

[5.211.9] Nyní však máme sto zrn, která také vložíme do země! Z nich obdržíme však již 100 klasů, každý se sto zrny, tedy celkem 10.000 zrn. A hleďte, těchto 10.000 zrn, 100 stébel a klasu muselo již také být v onom jednom zrnu duchovně přítomno, tak jako toto zrno samo muselo již být obsaženo v jednom zrnu, které jako prvé zrno padlo do úrodné brázdy této země z ruky Boží, neboť jinak by se zajisté nedalo myslet žádné rozplozování. Tu máte opět jeden důkaz, kterak je v jednom takovém zrnu domovem dokonce nekonečno a věčno.