210. - Epifan filosofem.

[5.210.1] Ten, jenž s Hiramem vyměňoval slova o pojmech „nekonečnost“, „věčnost“ atd. jménem EPIFAN, pravil nyní Hiramovi: „No, to by byl již opravdu perský kousek, který se mu velice podařil! Jen však jedno nechápu, totiž: Odkud vzal Aziona ono vzácné víno a onu drahocennou nádobu?“

[5.210.2] Praví HIRAM: „Ano, příteli Epifane, pravím tobě, to jsou samé zázraky vůle toho jednoho, jenž Se právě umyl vínem! Neslyšel jsi, jakou odpověd dal Azionovi, když se Ho tázal, zda potřebuje vodu?“

[5.210.3] Praví EPlFAN: „Ano, slyšel jsem ji; měla však také zcela ráz indoperských mágů! Neboť tito mágové se také vyznají v tom, že se nejvýš velmocnými frázemi vydávají laikům hned za tvůrce ohně, vody a těch a oněch věcí a vykračují si pak v nimbu (ve svatozáři), který by si dal sotva sám Zeus, kdyby nějaký byl a chodil po Zemi. Nuže, viděl jsi přece sám v Memfidě, s jakým strašným pathosem dávali tamní mágové představení! Posléze zabednili také ze 3/4 dokonce náš rozum a my sami jsme se jim začali téměř klanět. Kdo dokáže něco mimořádného, ten se také může s dobrým svědomím vypínat; a u něho tomu asi neméně tak bude! Co je mi však zde nyní skutečně nápadné, je jak jsem poznamenal, to víno. Kde vzal Aziona to víno?“

[5.210.4] Praví HIRAM: „To jsem ti chtěl právě dříve říci; ale ty jsi mi příliš záhy vpadl do řeči. Hleď, právě tento zde řekl Azionovi: „Veškeré vodstvo Země a také nebes je ze Mne; jak by Mně mělo sloužit k mytí?!“ Týž stvořil víno pouze Svou vůlí z vody a nyní dokonce ze vzduchu; neboť předtím zcela vyprázdnil nádobu! - A co tomu nyní říkáš?“

[5.210.5] Praví EPIFAN: „Je-li“ tomu tak, pak by to bylo ovšem velmi mnoho! Jistí indomágové mají prý ve své vůli a v pohledu neobyčejnou sílu, takže dovedou v okamžiku spoutat nejdivočejší zvířata tak, že musí zůstat na místě stát jako bez života a dát se sebou dělat co chce takový mág; také větrům, mrakům a bleskům dovedou prý účinně přikazovat! To tu tedy již bylo. No, zda dovedou z vody anebo ze vzduchu také dělat nejlepší víno, to věru nevím; jen tolik se od starých mágů ví, že dovedli proměnit vodu v krev a déšť v samé žáby a hady. Leč patří k tomu ovšem také silná víra; neboť něco takového jsme ještě nikdy neviděli. Ale to jsme nyní sami viděli a můžeme si na všechen způsob pomyslet takto: Je-li možné toto, pak mohlo také být možné i to ostatní. Leč o tom nechceme nyní dále soudit. Aziona přichází již se snídaní a my pociťujeme již hlad a tak odložíme další jednání na později!“

[5.210.6] Tu se volá ke snídani. Všichni se utábořili u rozšířeného stolu a na Můj příkaz se pustí statečně do jídla. Ryby jsou brzy snědeny a poté se předkládá chléb a víno.

[5.210.7] Když dosud laičtí sousedé okusili převelice chutný chléb a rovněž znamenité víno, tu se teprve rozveselují a Epifan se zkoumající tváří praví: „No, nyní začínám sám věřit, že tu nejde o obyčejnou a přirozenou magii; neboť něco takového jsem při svém dosti rozsáhlém vědění mezi lidmi ještě nikdy neslyšel! A, víno je přímo nesmírně dobré!“

[5.210.8] Pravím JÁ: „Úplně správně, že jsi přišel s pojmem „nekonečný“! Neboť předtím jsi již Hiramovi vytýkal, že má Sluncem spálený mozek, protože začal s tebou mluvit o tom, že moc Mé vůle působí co do prostoru celou nekonečností a co do času celou věčností a kterak jsou také ve Mně spojeny všechna síla, všechno světlo a všechen život a kterak tedy také vše, co duchovně a přirozeně naplňuje nekonečný prostor, vzešlo jedině ze Mne. Co myslíš nyní ty o tom u sebe? Co rozumíš pod pojmy: nekonečnost, věčnost, prostor, čas, síla, světlo a život?

[5.210.9] Neboť, milý příteli, řekne-li někdo někomu, že má Sluncem spálený mozek, obírá-li se takovými velkými a významnými pojmy vztahujícími se snad dokonce na nějakého mimořádného člověka, pak o tom musí mít pojmy ještě lepší; neboť ke svému. sousedu může říci, že je zmatený jen tehdy, má-li sám o nějaké věci lepší názor. Proto Mi tedy pověz, co soudíš ty o zmíněných pojmech!“

[5.210.10] EPIFAN je po této Mé otázce poněkud na rozpacích, nicméně se však brzy vzchopí a praví: „Ano, dobrý Mistře, dáti o tom někomu jasná slova, bylo by asi pro každého smrtelníka jednou z největších nemožností; neboť zde přijde doslova opravdu na to, že nikdo nemůže jinému dát co sám nemá!

[5.210.11] Jak může kdy omezený malý člověk pochopit nekonečný prostor? Ať proniká svým myšlenkovým letem sebevíce všemi směry do hlubiny věčného prostoru, přece jen zůstává vůči neomezené celosti prostoru stále na témž bodě, jenž je vůči celosti věčně nekonečného prostoru nicméně tolik jako zcela nic; a rovněž tak nemůže člověk čas ani vpřed ani vzad nikdy změřit, protože je také co do svého vznikání, bytí a zanikání rovněž tak omezený jako v prostoru.

[5.210.12] Že člověk může ovšem o omezeném prostoru a o odměřeně omezeném času něco říci, to je stará věc zkušenosti; neboť co je omezené, může již pochopit to, co je mu podobné, ale něco jemu v nejvyšším stupni nepodobného nikdy. A téměř stejně je tomu tak se srozumitelností pojmů „síla“, „světlo“ a „život“. Člověk má sice sílu, světlo a život; ale jasnou a úplně srozumitelnou definici o tom nemohl podat dosud ještě žádný mudrc a tedy také já ne, protože jsem spíše vše jiné, nežli nějaký mudrc. Ty jsi se mně, dobrý Mistře, tázal a já jsem ti odpověděl. Můžeš-li nám však o těchto pojmech dát úplně uspokojující řešení, budeme ti za to velice vděčni.“