3. - Zčlověčtění věčného Slova a svědectví Jana Křtitele o Něm. Hlavní pokyny pro život k novému bytí znovuzrozením. Prvá a druhá milost.

Jan 1,14. A to slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi a viděli jsme slávu Jeho, slávu jako vrozeného Syna Otcova, plného milosti a pravdy.

[1.3.1] Dosáhne-li člověk takto znovuzrozením pravého dětství Božího, do kterého je Bohem Otcem aneb láskou v Bohu skutečně vrozen, dosáhne tím slávy Prasvětla v Bohu, které tu je vlastně Samo božským Prabytím; toto Bytí je vlastně Otcův vrozený Syn, podobně jako spočívá vnitřně skryté světlo v teple lásky, dokud je láska nevyvolá a nedá ze sebe vyzařovat. Toto svaté Světlo je tudíž také vlastní sláva Syna Otcova, kterou každý znovuzrozený dosáhne a tu se pak sám podobá této slávě, která je věčně plna milosti (Božího světla) a plna pravdy, která je pravou skutečností aneb ztělesněným Slovem.

Jan 1,15. Jan svědčil o Něm a volal řka: „To je Ten o Němž jsem řekl: Po mně přijde Ten, Který byl přede mnou, nebo i byl dříve nežli já.“

[1.3.2] O tom dává Jan opět pravé svědectví a upozorňuje lidi ihned po křtu v řece Jordánu na to, že Člověk, Kterého nyní pokřtil, je právě Ten, o Němž mluvil k lidu již po celou dobu svého kázání ku pokání, aby Ho důstojně přijal, že On, Který přijde po něm (po Janovi), byl před ním, byl tedy dříve než on. Což v hlubším smyslu značí opět tolik jako: To je to Prasvětlo a prabytí všeho světla a bytí, které bylo před vším bytím a všechno bytí vzešlo z tohoto Bytí.

Jan 1,16. Z Jeho plnosti jsme obdrželi všichni milost za milost.

[1.3.3] Toto Prasvětlo je však také věčně velikou slávou v Bohu a Bůh Sám je tou slávou tato sláva byla od věčnosti Bůh Sám v Bohu a z plnosti této slávy obdržely všechny bytosti své bytí, své světlo a svobodný život.

[1.3.4] Veškeren život je tedy milostí z Boha a naplňuje skrz naskrz životonosnou formu. Praživot v každém člověku, jsa o sobě stejnou slávou Boží, je tudíž první milostí Boha; tato milost utrpěla však škodu známým oslabením výsostného pocitu nižším pocitem vzniku a z toho vyplývající nutné závislosti na Prasvětle a Prapříčině všeho bytí.

[1.3.5] Ježto tedy tato prvá milost v člověku byla by málem již úplně zanikla, přišlo Prasvětlo Samo na svět a učilo lidi v tom smyslu, že mají tuto prvou milost ponechat zase Prasvětlu aneb se vlastně zcela vrátit do tohoto Prabytí a vzíti tu nový život za staré světlo a tato výměna je vzetím milosti za milost aneb takměř vzdáním se starého zesláblého k ničemu již nezpůsobilého života za nový nezničitelný život v Bohu a z Boha v plnosti.

[1.3.6] Prvá milost byla nutností, v níž není svobody, proto také žádné stálosti; druhá milost je však úplná svoboda prosta jakéhokoliv nucení a proto - ničím nenucena a netísněna - je také navěky nezničitelná; neboť kde není nepřítele, tam není také ničení; nepřítelem se však rozumí vše, co jakkoliv brzdí utvářené svobodné bytí.