Jan 1,10. Bylo na světě a svět Jím vznikl, ale svět je nepoznal.

[1.2.6] Jak jsem mohl býti Já neboli Prasvětlo nepoznán tímto světem, t. j. zatemnělými lidmi, kteří vyšli v celém svém bytí ze Mne,nebo což je jedno z Prasvětla (Slova), přes všechny předchůdce a zvěstovatele Mého příchodu, bylo právě již jasně probráno ve verši 5.; je jen třeba zmínit se ještě zvláště, že „světem“ se zde nerozumí Země jako nositelka souzených duší, které vlastně tvoří hmotu, nýbrž jen lidé, kteří jsou sice vzati dílem z této hmoty, ale jako jednou svobodně postavené bytosti již nepatří anebo nesmí patřit k této prvotně souzené duševní hmotě; neboť jak bych mohl požadovat také od kamene jsoucím ještě v nejhlubším soudu, aby Mne poznal?! Něco takového se může žádat plným právem jen od duše stavší se svobodnou, která má v sobě Mého Ducha.

Jan 1,11. Přišel do Svého vlastnictví, ale Jeho vlastní Ho nepřijali.

[1.2.7] Tedy ne Zemi, jak bylo dříve uvedeno, nýbrž čistě jen lidi co do jejich duševně-duchovní podstaty nutno zde považovat za původní vlastnictví Pána a za vlastnictví proto, že takto sami jsou prasvětlem z Mého věčného Prasvětla a tedy jsou jedno s Mou Prapodstatou.

[1.2.8] Ježto jsou však oslabeni právě v této podstatě, která se v nich projevuje jako výsostný pocit, pro kteroužto slabost jsem také k nim přišel a stále ještě přicházím jako do Svého Pravlastnictví, nepoznali Mě a tedy také nepoznali sami sebe a své původní prabytí, které nemůže být nikdy zničeno, protože je to vlastně Bytí Mé.

Jan 1,12. Ale všem, kteří Ho přijali, dal moc státi se dětmi Božími, protože věří ve jméno Jeho.

[1.2.9] Rozumí se takřka samo sebou, že u všech těch, kteří Mne nepřijali nebo nepoznali, zůstal prvotní řád porušen a s tímto porušením zůstal také stav utrpení, tak zvané „zlo“ aneb „hřích“; naproti tomu u mnohých jiných, kteří Mě přijali, t.j. kteří Mě ve svých srdcích poznali, muselo se toto zlo nutně ztratit, jelikož se opět spojili se Mnou jako s Prařádem a Pramocí všeho bytí, čímž nalezli samy sebe a Mé Prasvětlo vložené do nich jako jejich vlastní a v Něm věčný nezničitelný život.

[1.2.10] V takovém životě shledali však také, že nejsou jen Mými tvory, což vyplývá jen z jejich nižšího životního pocitu, nýbrž chovajíce v sobě Mé Já, Které bylo vystaveno jen silou Mé vůle svobodně ze Mě, jsou nepochybně Mé skutečné děti, ježto jejich světlo (jejich víra) se rovná Mému nejvlastnějšímu Prasvětlu a proto má v sobě onu plnou moc a sílu, která je ve Mě Samém a z takové moci také plné právo nejen slouti Mým dítětem, nýbrž také jím býti ve vší úplnosti!

[1.2.11] Neboť víra je právě takové světlo a Mé jméno, na něž jsou namířeny silné paprsky tohoto světla, je silou a mocí a vlastní podstatou Mého Prabytí, kterými každý v sobě samém uskutečňuje oprávněné a právoplatné dětství Boží. Proto se také ve 12. verši praví, že všichni, kteří Mě přijmou a uvěří v Mé jméno, budou mít pravím - v sobě moc slouti plným právem „dětmi Božími“!

Jan 1,13. Kteří se nezrodili ani z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, nýbrž z Boha.

[1.2.12] Tento verš jest jen bližším určením a vysvětlením verše dřívějšího a ve vázanější řeči mohly by oba verše vedle sebe zníti také takto: Těm pak, kteří Ho přijali a v Jeho jméno uvěřili, dal moc slouti „dětmi Božími“, které se nezrodily z krve, ani z vůle těla (žádosti těla), ani z vůle muže, nýbrž z Boha.

[1.2.13] Rozumí se však již samo sebou, že se tu nemluví o prvém zrození, totiž těla z těla, nýbrž jedině o druhém zrození z ducha lásky k Bohu a z pravdy živé víry v živé jméno Boží, které sluje Ježíš-Jehova-Cebaot, kterého druhé zrození správně definováno sluje též „znovuzrození ducha křtem z nebes“.

[1.2.14] „Křest z nebes“ je však úplný přechod ducha a duše i se všemi jejími chtíči do živého ducha lásky k Bohu a lásky v Bohu Samém.

[1.2.15] Stal-li se takový přechod z nejsvobodnější vůle člověka a je-li nyní všechna láska člověka v Bohu, pak je takovou svatou láskou také celý člověk v Bohu a dozrává tu, mohutní a posilňuje se v bytost novou a takto bývá po dosažení náležité zralosti Bohem znovuzrozen po takovém druhém zrození, kterému nepředchází žádost těla, ani plodivá vůle muže, je člověk teprve pravým dítětem Božím, jímž se stal milostí, která je svobodnou mocí Boží lásky v srdci člověka.

[1.2.16] Tato milost je však totiž také mocné přitahování Boha v duchu člověka, kterým člověk přitahován Otcem dospívá k Synu, tj. k božskému Prasvětlu anebo což je jedno, k pravé a živoucně mocné Boží Moudrosti.