[1.2.13] Rozumí se však již samo sebou, že se tu nemluví o prvém zrození, totiž těla z těla, nýbrž jedině o druhém zrození z ducha lásky k Bohu a z pravdy živé víry v živé jméno Boží, které sluje Ježíš-Jehova-Cebaot, kterého druhé zrození správně definováno sluje též „znovuzrození ducha křtem z nebes“.

[1.2.14] „Křest z nebes“ je však úplný přechod ducha a duše i se všemi jejími chtíči do živého ducha lásky k Bohu a lásky v Bohu Samém.

[1.2.15] Stal-li se takový přechod z nejsvobodnější vůle člověka a je-li nyní všechna láska člověka v Bohu, pak je takovou svatou láskou také celý člověk v Bohu a dozrává tu, mohutní a posilňuje se v bytost novou a takto bývá po dosažení náležité zralosti Bohem znovuzrozen po takovém druhém zrození, kterému nepředchází žádost těla, ani plodivá vůle muže, je člověk teprve pravým dítětem Božím, jímž se stal milostí, která je svobodnou mocí Boží lásky v srdci člověka.

[1.2.16] Tato milost je však totiž také mocné přitahování Boha v duchu člověka, kterým člověk přitahován Otcem dospívá k Synu, tj. k božskému Prasvětlu anebo což je jedno, k pravé a živoucně mocné Boží Moudrosti.