[1.1.11] Má tedy tento třetí verš čistě podaný znít takto: Všechno bytí vzešlo z tohoto Prabytí, Které v Sobě Samém je skrz naskrz věčným Prazákladem Svého Bytí. Světlo, Slovo a Vůle tohoto Bytí vystavily ze Sebe Sama Své nejvýš vlastní Světlo, Svou pravěčnou Myšlenku stvoření do pevného viditelného jsoucna a v celém věčném nekonečnu není nic, co by nebylo vzešlo z téhož Prazákladu a toutéž cestou ve zjevné a viditelné jsoucno.

[1.1.12] Kdo nyní úplně pochopil tyto tři zcela jasně vysvětlené verše, tomu je verš 4. již sám sebou jasný.

Jan 1,4. V Něm Život byl a ten život byl světlo lidí.

[1.1.13] Rozumí se již samo sebou, že Prabytí všeho bytí, Světlo všeho světla, Pramyšlenka všech myšlenek a idejí, Pratvar jako věčný Prazáklad všech tvarů nemohl být za prvé beztvarý a za druhé smrtí, protože smrt znamená vlastně pravý opak všeho jakkoliv utvářeného bytí. V tomto Slově neboli Světle aneb v této velké Myšlence Boží v Bohu a vlastně v Bohu Samém, byl tedy nejdokonalejší Život. Bůh byl tedy skrz naskrz v Sobě a ze Sebe pravěčný nejdokonalejší Praživot a toto Světlo neboli Život vyvolalo ze Sebe bytosti a toto Světlo aneb tento Život bylo světlem a tedy také životem v bytostech z Něho vzešlých lidech; a tyto bytosti a lidé byli tedy úplně obrazem Prasvětla, které v nich bylo podmínkou bytí, světla a tedy také života, úplně podobného věčnému Prabytí.

[1.1.14] Jelikož však Praživot Boží je a musí být naprosto svobodný, jinak by to nebyl vůbec život, tentýž život musí však být rovněž ve stvořených bytostech jeden a týž, jinak by to také nebyl život a jako takový by také nebyl bytím, pak je tedy až příliš jasné, že stvořeným bytostem, lidem, mohl být dán jen úplně nejsvobodnější život, který se musel sám cítit jako úplný (nezkrácený), ale právě z tohoto pocitu musel také postřehovat, že nepochází sám ze sebe, nýbrž že vzešel jen jako úplně stejný z Boha, podle Jeho věčně všemohoucí vůle.