Další o osudu popského dómu. O podstatě duchů moudrosti a jejich těžké obrácení k lásce. Vojenská hlídka v záhrobí.

[2.233.1] Když se octneme na takzvaném Štěpánském náměstí, táhne právě kolem nás rota vojska.

[2.233.2] Robert přistoupí ke Mně a praví: „Milý Otče, toto vojsko vypadá přece jen poněkud zvláštně! Je z dřívější, anebo z nynější doby? Věru, to jde těžko určit! Z mé pozemské doby není. Tehdy byla výstroj zcela jiná. Ze starších dob se také nezdá být, jelikož mně výstroje z oné doby jsou až příliš dobře známy z velmi mnohých maleb a výkresů. Bude to asi z nynější doby, snad podle vkusu mladého císaře, jenž teď vládne v Rakousku.

[2.233.3] Pravím Já: „Ano, ano, tak tomu je! V tomto roce bylo jich mnoho z vojenského stavu vysvobozeno ze svých těl tyfem a cholerou a ještě mnoha jinými nemocemi. Jelikož však jednou již patřili stavu vojenskému, zůstávají také ještě po odložení těla věrni tomuto stavu a objevují se zde jako vojáci. Také oni nevědí nic o tom, že zemřeli. Vědí sice, že jako nemocní přišli do nemocnice a že se báli smrti. Ale domnívají se, že po dobrém léku upadli do posilujícího spánku a že se velmi vydatně potili a potom ráno zcela čerství a zdraví vstali, jako by jim nic nescházelo.

[2.233.4] Avšak o tom, že zemřeli, jak bylo řečeno, vůbec nevědí. Je to také dobře, že to nevědí, protože toto vědění by bylo pro ně soudem. Teprve až zde dostanou (zdánlivě) propouštěcí list ze služby, budou muset být ponenáhlu a zcela nepozorovaně uváděni, a to z počátku jen jevy, jimiž dostanou určité ‚šťouchance‘, takže jim bude muset připadat svět, v němž nyní žijí, vždy podivnější a podivnější. To je bude zarážet a jejich mysl se bude stávat neklidnější a neklidnější. Přijdou pak také do všelikých nepříjemností a zdánlivých nebezpečí, budou pak hledat ochranu a pomoc a budou se snažit, často před zdánlivým pronásledováním, se zachránit. Ale nenaleznou pravé útočiště a budou pak nezřídka nuceni pronásledovatelům se vzdát. Mnohdy však zaběhnou do nepřehledných pustin, na nichž pak sotva naleznou konec, a přijdou-li již k nějakému konci, pak je tento konec obyčejně ještě mnohem horší než poušť sama. Krátce, všechny tyto duše, jsoucí ještě zcela v přirozenosti, musejí ještě prožít jakýsi způsob skutečné smrti, než se jejich duch v nich osvobodí.

[2.233.5] Jak jsi to také viděl u těchto popů! Úzkost před zjevem plamenné pekelné brány je učinila téměř jako zcela mrtvé. Za chvíli se opět probudí a budou sice ještě v chrámu, ale to, co se událo, bude jim připadat jako jasný a hrozný sen. Naleznou tu víno a chléb, a poněvadž budou velmi hladoví a žízniví (což se přihodí vždy, stává-li se duch v duši svobodnější a probudilejší), dychtivě se toho chopí a požijí to. Otevřené Písmo, které také ihned uzří vedle chlebů, dá jim rychle poučení o tom, co mají dělat, aby unikli peklu, před nímž mají strašný strach, protože si peklo představují zcela živě tak, jak je na Zemi (ve víře či také v nevíře) líčili. Neboť i když také někteří za svého pozemského života nevěřili v peklo, zůstal jim však přece obraz. Nyní viděli otevřený jícen a šlehat z něho strašné, jak se jim zdálo, plameny a pozorovali tedy jeho zlý obraz ve skutečnosti. Tím se jejich nevíra v peklo stala opět úplně vírou. Proto se však po přečtení písemného nařízení nezdrží v chrámu již ani sekundu, nýbrž co nejrychleji vyrazí a pustí se do daleké přírody.

[2.233.6] Jakmile vystoupí z chrámu, nespatří také nikde žádné město, nýbrž jen otevřenou volnou zemi. Zde pak již sem tam narazí na jisté cestující, kteří je ve jménu Mém povedou dále k jejich určení. A nemusíme se pak nyní také o ně nijak již zvláště starat. Za nějakých třicet let budou zcela způsobilí pro spodní nebe moudrosti. Výše nahoru budou však moci těžko asi kdy přijít, protože u nich orgán (ústroj) lásky, jelikož nebyl nikdy cvičen a sílen, je příliš nevyvinutý a slabý. Zato však orgán obsáhlé moudrosti má mnohem větší rozsah, a proto nemůže být nikdy mimořádně slabou láskou přemožen. Neboť vzroste-li u nich láska – abychom tak řekli o sedm loktů - vzroste vedle toho moudrost již trojnásobně. A proto mezi láskou a moudrostí nemůže být nikdy zřízen onen poměr, který je nutný, aby se mohlo vystoupit do vyššího nebe.

[2.233.7] Není sice zrovna absolutní nemožností, aby také duchové nejspodnějšího nebe moudrosti mohli přejít do nebe vyššího; ale něco takového jde vždy velmi těžko, protože moudrost si vždy více libuje ve spekulaci (v uvažování) než ve skutečném činu. Moudrý má zalíbení jen v tom, může-li vyložit na odiv své hluboké názory před jinými, kdežto vlastní duch lásky chce jen podle dobrého a pravdivého jednat. Pouhý hrdina moudrosti je jaksi tím, čím je obecenstvo v divadle. Naslouchá divadelní hře a bystrým znaleckým okem pozoruje vše, co se odehrává nahoře na jevišti. Také obyčejně (podle svého mínění) rozumí všemu lépe, než na jevišti jednající herec. Kdyby ho však jen jednou postavili na jeviště, bude s to představovat sotva posledního statistu. Protože však přihlížení, pozorování a podle toho rozumování je mnohem snazší než jednání, lze duchy nejspodnějšího nebe také vždy velmi těžko dostat do nějakého vyššího nebe, neboť většinou nečinné pohodlí je jim milejší než nejkrásnější a nejlepší jednání. Tací duchové mohou být ke skutku pobídnuti jen jistou jednotvárností před oči jim postavených jevů, potom však také obveselující příklady jednání. Jsou-li jednou v jednání, i když zpočátku sebe tupějším, jde pak již věc kupředu. Jen z počátku to strašně vázne.

[2.233.8] A tak to, Můj milý Roberte, půjde i s těmito popy, půjde-li to, jak se říká, dobře. Ale dříve to bude tak, jak jsem ti předtím ukázal. Budou totiž muset ještě leckteré sousto spolknout, mnohé trpělivě snášet, než se dostanou do nejspodnějšího nebe moudrosti.

[2.233.9] S touto vojenskou rotou budeme to mít naproti tomu mnohem snazší. Nyní se po několika zatáčkách před námi zastavila, protože jsme jí nápadní. Provádí zde jakousi hlídku a nyní si usmyslila, že se vás otáže, co zde zamýšlíme, protože naše společnost na jednom místě náměstí ji připadá trochu příliš silná, zejména ve městě, které je žel ještě ve stavu obležení. Při příležitosti jejího dotazu na nás sdělíme jí pak také ihned co nejpřesněji podle pravdy, kdo jsme a co vlastně zde chceme a ihned ji pak také pozvedneme, aby nás následovala do Říše života. Ale nyní přijde, milý Roberte, řada zase na tebe. Musíš se zde stát za nás za všechny mluvčím! Proto se jen řádně seber.“