[2.191.17] Kado: „Nevolej vlka příliš často, sice sem přiběhne! Opravdu, nemýlím-li se, přichází již sem udělat nám návštěvu! Teď hleďme, jak se jí zbavit!“ - Praví Helena tímto zjevem zcela zaražena: „Ale ta musí mít jemný sluch! No, no, no, nejmilejší Roberte-Uranieli, to bude pěkná věc! Musel jsi však také zvědavě volat její jméno v našem beztoho neblahém postavení?! Ne, ne, to bude nyní krásná věc! Nakonec nás ještě všechny tři stáhne s sebou do nejspodnějšího – Bůh nás opatruj!“

[2.191.18] Kado: „Á, o tom není řeči! To vlastně osudné záleží jen v tom, že se jí člověk tak hned zase nezbaví, je-li jednou zde!“ - Robert: „Ano, hleďme tedy zabránit, aby sem přišla; neboť tak velkou božskou silou a mocí jsme snad přece jen vyzbrojeni!“ - Kado: „Zkus to! Ale já myslím, že to nic nepomůže; neboť ona hned řekne, že také ona má nejplnější právo přijít před bránu Božího domu a žádat tu o vpuštění. Zda bude vpuštěna, to je ovšem jiná otázka. Ale v příchodu k bráně nemůže jí být zabráněno. Proto ji nechme zcela nerušeně jít dál a dělejme, jako bychom ji nepozorovali. Pustí-li se pak snad do nás, pak už jí dovedeme vypravovat něco, co jistě nebude ráda slyšet. Jen se k ní nesmíme chovat ani vlídně, a ještě méně rytířsky velitelsky, ale zcela lhostejně, což ona nejméně dovede snášet. Tak se jí nejdříve zbavíme, neboť já myslím, že ji tak dosti veskrz známe.“