Odchod k velkému sálu zdokonalení. Robert a Helena jdou podle zaslíbení vpředu a za nimi Kado. Všichni tři před uzavřenou nebeskou branou. Minerva opět vystupuje.

[2.191.1] Všichni se nyní ubírají rychle v Mé vůli. A Robert-Uraniel přichází a praví: „Pane a Otče, vše je uspořádáno podle Tvé vůle, podle Tvého svatého řádu.“

[2.191.2] Pravím Já: „Pojďme tedy tam k Východu, kde ve zdánlivě velké dálce spatřuješ dva mocné sloupy. Je tam čtvrtý velký sál zdokonalení, kde teprve začíná vlastní nebe pro sféru tvé lásky a tvého poznání. Vezmi zde svou ženu, abys vešel z Mé zvláštní lásky k tobě, jako dokonalý do říše tvé lásky a tvého poznání. Staň se tedy!“

[2.191.3] Po těchto Mých slovech obejme Robert-Uraniel vší láskou Helenu a prosí Mne, abych připouští-li to Můj řád, vešel ihned po jeho boku, a to mezi ním a Helenou do velkého sálu zdokonalení. Já však mu pravím: „Musíš začít kráčet svobodně, jinak bys potřeboval stále vodítka! Já však budu již beztoho ve velkém sále přítomen, až do něj vstoupíš. Proto se tedy o Mne nestarej a nemysli, zda jsem zde, či tam. Neboť kamkoli se ke Mně odebereš s láskou, tam budu u tebe, ježto tvá láska ke Mně jsem Já Sám. A Já jsem přítomen všude tam, kde je v nějakém srdci v náležité hojnosti pravá a čistá láska ke Mně. A tak tedy jdi napřed a otevři nám všem úplně bránu do říše zdokonalení tvého srdce.“

[2.191.4] Tu učiní Robert přede Mnou hlubokou poklonu a poté se ihned vydá na cestu. Kráčí dobromyslně se svou Helenou, která se ho cestou dotazuje, jak mu to zde, v království Božím, vlastně připadá, zda se cítí již docela jako doma, anebo zda mu častěji připadá, jako by byl v cizině. Praví poté Robert-Uraniel: „Ovšem, že mně to připadá mnohdy velmi cizí, zejména nejsem-li opět zcela doma. Nyní, po tvém boku, nejmilejší Heleno, mně to však připadá přece méně cizí než předtím po boku Saharielově. Jen ty zjevy, které přicházejí a brzy opět zanikají, zdají se mi být přesto, že jim velmi dobře rozumím a že je chápu, stále ještě velmi divné, protože se objevují často tak zcela nepřipraveně. Ale to nyní nic nevadí, již jsem si na to zvykl. Ale nyní je také již brána zde a je zavřena! Co teď?!“

[2.191.5] Helena: „No, pokusíme se ji ve jménu Páně otevřít. Vězí v ní zlatý klíč! Tedy zkusme to!“ Robert uchopí ihned zlatý klíč a začne jím točit napravo a nalevo. Ale velké dveře se nechtějí otevřít. Točí opět a silněji než předtím, tlačí vší silou na obě dveřní křídla, ale marně. Jeho síle se nepoddávají.