[1.87.4] Po těchto slovech byla Helena samou láskou úplně v koncích. A právě touto svou velkou láskou ke Mně se stává nepopsatelně krásnou, takže i Adam vedle ní učiní poznámku: „Věru, pravá to Eva před pádem! Po pádu však žily na mé výšině jen dvě, Ghemela a kněžka Purista, jimž oběma se tato naše nejmladší dcera opravdu velice podobá! Ó, ta má nádherného ducha! Heleno, musíš se již také se mnou trochu obírat! Neboť hle, podobou a duší jsem přece také jaksi tvůj otec, a proto se přede mnou nesmíš ani v nejmenším ostýchat! Neboť také já miluji velice všechny své děti, a tedy také tebe! Proto však, že jsem pračlověk Adam a otec všech smrtelných lidí, se nesmíš nijak přede mnou ostýchat. Duchem jsme si však před Pánem oba rovni, a tu se teprve nemáme navzájem ostýchat. Buď tedy jen zcela zmužilá, má nejmilejší dcero, a neostýchej se vůbec před nikým, i kdyby byl i desetkrát víc Adamem než já. Vždyť člověk zůstává člověkem, ať již konal svou pouť tělem o deset tisíc let dříve nebo později! Vidíš, tak tomu je!“