Napomenutí k opatrnosti s poloslepými. Nebeská porada o osudu Země. O velikosti, prostotě a dobrotě Páně. Výjev lásky.

[1.78.1] Já je však z dobrých důvodů napomínám, aby nyní nedávali nic najevo z toho, co jsem jim ze zvláštní milosti odhalil. A oni mně pochopí a mlčí, zatímco jejich srdce se začínají vždy víc a víc rozpalovat.

[1.78.2] Ale Heleně jde to však nejhůř, aby mlčela. Ale Jellinek jí praví: „Nejmilejší sestro, hoř si vnitřně jak chceš a dovedeš; ale navenek se mírni kvůli těm, kteří zde jsou ještě slepého srdce, aby jim z toho pokud možno nevzešel žádný soud. My pak budeme nyní konat velkou radu, jak mně potají svěřil Pán. A přitom se musíme chovat pokud možno klidně, aby nepozorovali nic ti, kdo ještě nepoznávají, že Pán všeho života je jim tak nadmíru blízko. Proto buď tedy klidná!“

[1.78.3] Praví Helena: „Co jsi pravil o tajné poradě? O čem to bude rada? Ó, Bože, ó Bože! Za tím vězí jistě něco veledůležitého.“

[1.78.4] Praví Jellinek: „Ano, ano, něco veledůležitého. Pravím tobě: Běda všem pyšným, vládychtivým, všem vrahům a válečníkům, a běda těm, kdo sedí na trůnu! Já jsem viděl předtím nesmírné množství hněvivých andělů s plamennými meči vrhnout se na Zem a za nimi zněl hromový hlas: ‚Všechna má trpělivost je u konce! Proto již nebude šetření! Neboť velcí nehledají pomoc u Boha, nýbrž v mnohých zbraních. A malí vyjí a skřípají zuby a také oni se neobracejí k Bohu, od Něhož všechna pomoc přichází. Proto již nebude šetření!‘ A hle, o tom se bude konat teď porada, protože jsou nyní uvedeny v pohyb všechny nebeské mocnosti. Proto musíš tedy být dvojnásob klidná.“

[1.78.5] Praví Helena: „Ano, ano, jsem již klidná! Ale co z toho vyjde?! Ó, hrůzo, ó hrůzo!“

[1.78.6] Praví Jellinek: „Ano, má převzácná sestro Heleno, tu to jde nyní podivně, jinak než ve Vídni, když jsme byli ještě oba blahé paměti v těle mezi bojovníky za svobodu. Neboť zde platí v nejúplnějším smyslu nejneochvějnější pravda: Buď život, anebo smrt, nebe, anebo peklo! Pán nekonečnosti, všemohoucí Tvůrce nebe a všech světů, je zde mezi námi. A nesčíslné myriády jeho nejmocnějších, i když také nám ještě neviditelných, sluhů čeká jistě nedaleko odtud na Jeho nejsvatější pokyny. A tak si můžeš předem učinit malý pojem o tom, jak nevýslovně svatý a veledůležitý je nyní tento velký pokoj, kde Pán nebe a všech světů učiní nyní mezi námi, Svými nejmladšími přáteli, rozhodnutí, na nichž budou záviset všechny budoucí časy a věčnosti! Nuže, co si myslíš, uvažuješ-li o této věci náležitě v pravém světle?!“

[1.78.7] Praví Helena: „Ó, ó, milý příteli! Nemohu onu přehroznou přenekonečnou důležitost tohoto místa naprosto pochopit! Je mně nepochopitelné, že v Něm, ač nestaví na odiv nic z nějaké zvláštní bohovševědoucí znamenitosti, může být pohotově tak nejvýš nepochopitelná Nejvyšší síla a moc, a že může jediným pohledem tak nevýslovně bystře od největšího po nejmenší přehlédnout celou věčnou nekonečnost!? Stojí tu mezi námi, jako bychom byli jediní, jimiž Se nyní obírá! Tak nenáročné, tak dobré, vstřícné a tak nepopíratelně milé je jeho chování! Ó, příteli! Jak nekonečná blahosklonnost to je!

[1.78.8] A poslyš: Jaký to rozdíl mezi Ním, všemohoucím, věčným Pánem nekonečností a držiteli moci naší páchnoucí Země!? On, jsa vše ve všem, je plný pokory a nikdy se před svými tvory nepovyšuje! Ale mocní této Země, ty je znáš, nechtějí o nějaké blahosklonnosti a pokoření již vůbec ani slyšet; chtějí sami být vším a mít vše. Všechny ostatní však ať si vezme ďas, jak a kdykoli chce! Věru, za takovýchto vládnoucích poměrů se musí tato jinak tak krásná Země stát v nejkratší době naprostým peklem, z něhož nakonec nebude moci být žádný smrtelný člověk pro věčný život získán!“

[1.78.9] Praví Jellinek: „Ano, ano, máš pravdu a soudíš dobře a bystře. Ale přitom také uvaž, že u Boha jsou nekonečně mnohé věci možné, které si ani nejmoudřejší duch nedovede nikdy jako možné představit. Tak budeš s to na vše, co přichází, s mnohem klidnější myslí pohlížet. Neboť hle, veškerá nekonečná velikost moci spočívá podle Jeho nejvýš vlastního poučení, které mně dal, právě v nezměrné velikosti Jeho Lásky. Jestliže však vznešenost, moc a velikost Nejvyššího vězí v Jeho Lásce, pak nám nemusí být úzko při Jeho sebevětších předsevzetích a rozhodnutích. Neboť co ona nejvyšší a nejmocnější Láska koná, nemůže být zajisté jiné než jen nejvýš dobré, i kdyby to vnějšně vypadalo sebe hrozivěji!“

[1.78.10] Praví Helena: „Děkuji ti, milý příteli, za toto tvé poučení. Věru, ty jsi mi nyní odvalil největší kámen ze srdce! Ale řekni mi ještě: Kdy vlastně započne nejvyšší rada, o níž ses mi předtím zmínil?“

[1.78.11] Praví Jellinek: „Ihned, nejmilejší sestro! Hleď, ona velká společnost vídeňských proletářů, která, jak se zdá, nemá ještě žádné světlo, bude tamto právě Blumem vyzvána, aby vstoupila do postranního pokoje. Jen oněch čtyřiadvacet tanečnic, Blum, Messenhauser, Becher, já a ty a Max Olaf se svou společností dvaceti, jakož i onen poloangličan rovněž se dvěma tucty pravých aristokratů, zaujímajících místo zcela v pozadí tohoto sálu, budou přítomní poradě.

[1.78.12] Hle, tamto z jiného pokoje přichází právě také dvanáct svým vzhledem velmi moudrých mužů a za nimi ještě sedm jiných! Nejspíš se též zúčastní velké rady. A také velký stůl se již nachází uprostřed tohoto jakoby stále se zvětšujícího sálu! Je tu tedy již vše připraveno. A těš se, že tato porada bude nyní mít neprodleně svatý začátek.“

[1.78.13] Po tomto Jellinkově poučení se Helena obrátí ke Mně zcela zkroušeně a téměř až k zemi skloněna a pro samý strach nemůže ze sebe téměř ani slovo vypravit. Já ji však uchopím za ruce a pravím jí: „Ale, Má nejmilejší dcero Heleno, jak se to nyní tváříš? Čeho anebo koho se nyní tak velice bojíš? Hle, hle, Já jsem přece u tebe! Jak se tedy můžeš po Mém boku bát?!“

[1.78.14] Praví Helena: „Ó, můj Bože a můj Pane! Ano, tady se ovšem, může-li být a také zůstávat dobrý, nemusí člověk bát! Ale když člověku hned poté napadne Tvé jedinečné, nekonečné nejsvětější Božství, k němuž se zajisté žádný hříšník nesmí a také nemá přibližovat, pak se mi přece jen zdá, že bys mohl našince až příliš rychle odsoudit. Zejména kdyby Ses snad tak trochu rozhněval! Dříve jsem se Tě ovšem tak velice nebála, protože jsem ještě nevěděla, Kdo vlastně jsi. Považovala jsem Tě jen za nějakého staršího Svatého, a tím také, jak jsi Sám pravil, za důvěrného Božího přítele, který by se mohl za mne u Boha účinně přimluvit. Ale nyní, ó, ó – jaké to strašné zklamání! Ty jsi všemohoucí Bůh! Ó, běda, ó, běda, kdo by se všemohoucího Boha nebál!? A nyní budeš mít také ještě poradu nejspíše k poslednímu soudu? Ó, jemine, ó, jemine! Tu se nemám jako tak velká hříšnice před tebou bát?!“

[1.78.15] Pravím Já (ovšem tónem nejvýš dobrosrdečným): „Tedy, to tě nyní tak velice tísní! Nuže, máš-li nyní ze mne již tak nesmírný strach, pak mne také asi nebudeš s to již milovat? A co si tedy potom počnu, když Mně snad vypovíš lásku proto, že jsem již jednou onen strašný Všemohoucí?! Pojď, Helenko, a řekni Mně, zda Mne také nyní máš ještě tak ráda jako dříve, když jsi Mne snad považovala za nějakého svatého Josefa anebo Petra?!“

[1.78.16] Praví poněkud klidnější Helena: „Ó, můj Bože a můj Pane! To je ale otázka! Pokud přijde na mou lásku k Tobě, můžeš beztoho nahlédnout do mého srdce, a tu se musí přece ihned ukázat, zda by vedle Tebe měl ještě někdo jiný místo v mém srdci. Miluji přece jen Tebe zcela jediného. Onoho domnělého Josefa anebo Petra jsem dříve milovala jen kvůli Tobě. O mou lásku k Tobě se nemusíš nikdy bát. Ale já se musím zajisté bát o Tvou lásku ke mně, když jsem tak velká hříšnice!“

[1.78.17] Pravím Já: „No, no, Má milá Helenko! Hle, nyní budeme my dva již brzy v pořádku! Co kdybys nyní zkusila opět Mne obejmout a dokonce políbit?!“

[1.78.18] Tu se Helena zcela zarazí, mne si oči a konečně hlasem zcela rozechvělým praví: „Hm, hm, něco takového by ovšem bylo nekonečně sladké! Hm, nekonečně ráda bych Tě ovšem políbila, jen kdybys nebyl tak hrozně svatý a všemohoucí!

[1.78.19] Pravím Já: „Ale, to nic nedělá! Učiň jen, co chce tvé srdce a ihned se přesvědčíš, že ti má svatost a má všemohoucnost špičku tvého nosíku neukousne!“

[1.78.20] Když Mne Helena spatří před sebou tak blahosklonného, ztratí konečně veškerou bázeň, padne na Má prsa a líbajíc je po malé chvíli praví: „Ó, Bože, ó, Bože. To by bylo ovšem dobré, jen kdybych tak mohla setrvat po celou milou věčnost!“ Konečně povstane z mých prsou a praví: „Ale, ale, je to možné, abys mohl být, můj Bože a Pane, tak nepochopitelně blahosklonný!? Ne, ne, to bych se byla za celý svůj život na světě nikdy neodvážila ani pomyslit! Ale jak jsi předobrý, pokorný a milý! Ne, kdo samou láskou k Tobě zcela nezahyne, ten není vůbec člověk!“

[1.78.21] Pravím Já: „No, vidíš, nyní jsme my dva již opět v nejkrásnějším pořádku, a to mne těší. A nyní pojď jen také se Mnou k poradnímu stolu! Tam budeš sedět hned vedle Mne a někdy nám také poradíš, co se má nyní s tím velmi špatným světem na Zemi stát.“

[1.78.22] Praví Helena: „Ne, ne, to nejde! Já – a udílet radu!? Ne. To by byla pěkná rada! Já – a radu udílet!? Ne, to by to pěkně dopadalo!“

[1.78.23] Pravím Já: „No, no, milá Helenko, my přece nebudeme od tebe tu věc tak přísně požadovat. Jen když tě snad tak něco hodně chytrého napadne, řekneš Mi to; a Já to pak již, když ty si netroufáš, místo tebe poradní společnosti přednesu!“

[1.78.24] Praví Helena: „Ó, můj nejmilejší Bože a Pane! Když se tak člověk na tebe podívá a slyší Tě – mohlo by se říci – tak prostě mluvit, nezdá se našinci také nikterak, že bys byl náš nejmilejší Pán a Bůh. A přece jsi to Ty, a to vidím nyní jasně! Ale proto také nyní budu do Tebe tak šíleně zamilována, že bych se samou láskou přímo rozplynula! Ráda bych však také znala toho, jenž by si Tě co nejmocněji nezamiloval, když Tě jen jednou poznal! Ale nebudeš mně to zajisté mít za zlé, že jsem nyní do Tebe tak velice zamilována?! Já přece za to nemohu! Proč jsi tak nadlidsky milý, srdečně dobrý, a tak pokorný, skromný a blahosklonný?!“

[1.78.25] Pravím Já: „No, no, buď si jen zamilovaná, jak dovedeš a můžeš, to je mi vhod! Ale i kdybys byla do Mne sebe zamilovanější, přece jen Má láska k tobě je mnohem silnější, než tvá láska ke mně! Ale to také opět nic nedělá, neboť Já, jako Bůh, musím být s to silněji milovat než ty, a to z toho důvodu, že Já jsem ostatně také silnější než ty, má nejmilejší Heleno! Věříš tomu?!“

[1.78.26] Praví Helena: „Ne, ne, prosím Tě jen nebuď na mne tak příliš dobrý! Já samou láskou k Tobě jistě již zcela zahynu!“

[1.78.27] Pravím Já: „Ó, jen se o to nestarej, Můj miláčku! I když také někdy trochu zeslábneš, to nic nevadí. Neboť Já mám u Sebe mnoho všelikých posilnění, ty tě již zase pozdvihnou. Ó, proto tedy nebuď naprosto nijak zneklidněna. Ale nyní je třeba odebrat se k poradnímu stolu. Pojď tedy jen a posaď se zde hned vedle Mne.“

[1.78.28] Helena Mne nyní zcela skromně následuje a u stolu, k němuž si nyní sedají také ostatní, se samým ostychem celá začervená. Ale po malé chvíli se začíná v této společnosti cítit již jako doma a stává se zcela pozorná na prvou přednášku, kterou má odněkud něco začít.