Pozemská dráha života Roberta Bluma

Započato 27. listopadu 1848

[1.1.1] Robert Blum, tento člověk německého jazyka, přišel na tuto Zemi v nanejvýš nuzných poměrech a až na několik posledních svých let musel neustále bojovat s přirozenou pozemskou nouzí, což mu však bylo údělem z dobrého, světu ovšem zcela neznámého důvodu. Jeho duše a jeho duch pocházel z oné planety, na níž, jak z odhalení „Přirozeného Slunce“3 víte, její obyvatelé svou nanejvýš houževnatou vytrvalostí přesazují celé hory, a co nedokonají tělesně, to provedou ponenáhlu jako duchové.4

[1.1.2] Tento muž, šílenou odvážlivostí jatý a tímto světem odsouzený, ukazoval již od dětství, jak vytrvalého je ducha. Ačkoliv jsem mu Já Sám5 v zájmu jeho spasení kladl vždy do cesty nejvhodnější překážky všude, kdekoli se chtěl povyšovat, přece to nakonec, zejména pro tento svět, málo pomohlo. Neboť příliš neúnavná a vytrvalá snaha jeho ducha si přece jen nakonec prorazila z veškeré (jemu)6 stanovené bezvýznamnosti dráhu, na níž dospěl k většímu působení.

[1.1.3] Na tomto stanovišti působnosti činil ihned na tisíc velkých plánů a také je podle možnosti prováděl. Především mu leželo na srdci jisté blaho národů, k jehož uskutečnění nelitoval žádné oběti! Věru, kdyby byl vlastnil všechny poklady Země, všechny by je i se svým životem obětoval k uskutečnění této pro něj nejvyšší ideje.7

[1.1.4] Za tuto ideu blaha národů vděčil hlavně čisté světové náboženské škole Rongeho8 a jeho druhů, která však vlastně není a také nikdy vůbec nebude náboženstvím a církví, protože Mne, Pána, popírá a činí Mne zcela obyčejným člověkem a učitelem národa dávného věku. Tato domnělá církev zavrhuje tedy také základní kámen, na němž chce postavit svou budovu, staví tedy na písku; a její dům bude tudíž mít špatné trvání.

[1.1.5] Jako však stavěl Ronge církev svou, tak také stavěl náš muž své ideje o blahu národů – na písku. Jemu bylo vše, co poskytuje svět, nanejvýš malé a bezmocné; pouze ve svém řečnickém daru spatřoval onu velmoc, jíž se jistě podaří zakrátko odsoudit všechny držitele moci.

[1.1.6] Jeho přesvědčení o tom bylo tak silné, že nebyl schopen téměř žádné pochybnosti o tom. Ač jsem ho při příliš odvážných podnicích také vnitřně napomínal, přece ho to nemohlo zdržet od toho, co si jednou umínil uskutečnit. Neboť měl jakési heslo, že pravý Němec má spíš obětovat vše, než by zanechal jednou pojatou a promyšlenou ideu. Mínil, že Němec přestává být Němcem, jakmile začne vyměňovat ideje.