Help

jakob-lorber.cc

Robert Blum

Odchod k velkému sálu zdokonalení. Robert a Helena jdou podle zaslíbení vpředu a za nimi Kado. Všichni tři před uzavřenou nebeskou branou. Minerva opět vystupuje.

[2.191.1] Všichni se nyní ubírají rychle v Mé vůli. A Robert-Uraniel přichází a praví: „Pane a Otče, vše je uspořádáno podle Tvé vůle, podle Tvého svatého řádu.“

[2.191.2] Pravím Já: „Pojďme tedy tam k Východu, kde ve zdánlivě velké dálce spatřuješ dva mocné sloupy. Je tam čtvrtý velký sál zdokonalení, kde teprve začíná vlastní nebe pro sféru tvé lásky a tvého poznání. Vezmi zde svou ženu, abys vešel z Mé zvláštní lásky k tobě, jako dokonalý do říše tvé lásky a tvého poznání. Staň se tedy!“

[2.191.3] Po těchto Mých slovech obejme Robert-Uraniel vší láskou Helenu a prosí Mne, abych připouští-li to Můj řád, vešel ihned po jeho boku, a to mezi ním a Helenou do velkého sálu zdokonalení. Já však mu pravím: „Musíš začít kráčet svobodně, jinak bys potřeboval stále vodítka! Já však budu již beztoho ve velkém sále přítomen, až do něj vstoupíš. Proto se tedy o Mne nestarej a nemysli, zda jsem zde, či tam. Neboť kamkoli se ke Mně odebereš s láskou, tam budu u tebe, ježto tvá láska ke Mně jsem Já Sám. A Já jsem přítomen všude tam, kde je v nějakém srdci v náležité hojnosti pravá a čistá láska ke Mně. A tak tedy jdi napřed a otevři nám všem úplně bránu do říše zdokonalení tvého srdce.“

[2.191.4] Tu učiní Robert přede Mnou hlubokou poklonu a poté se ihned vydá na cestu. Kráčí dobromyslně se svou Helenou, která se ho cestou dotazuje, jak mu to zde, v království Božím, vlastně připadá, zda se cítí již docela jako doma, anebo zda mu častěji připadá, jako by byl v cizině. Praví poté Robert-Uraniel: „Ovšem, že mně to připadá mnohdy velmi cizí, zejména nejsem-li opět zcela doma. Nyní, po tvém boku, nejmilejší Heleno, mně to však připadá přece méně cizí než předtím po boku Saharielově. Jen ty zjevy, které přicházejí a brzy opět zanikají, zdají se mi být přesto, že jim velmi dobře rozumím a že je chápu, stále ještě velmi divné, protože se objevují často tak zcela nepřipraveně. Ale to nyní nic nevadí, již jsem si na to zvykl. Ale nyní je také již brána zde a je zavřena! Co teď?!“

[2.191.5] Helena: „No, pokusíme se ji ve jménu Páně otevřít. Vězí v ní zlatý klíč! Tedy zkusme to!“ Robert uchopí ihned zlatý klíč a začne jím točit napravo a nalevo. Ale velké dveře se nechtějí otevřít. Točí opět a silněji než předtím, tlačí vší silou na obě dveřní křídla, ale marně. Jeho síle se nepoddávají.

[2.191.6] Nad tím je Robert poněkud stísněn a praví své Heleně: „Hle, má milovaná ženo, tu je zase jedna živá odpověď na tvou otázku, zda mně to častěji nepřipadá, jako bych byl v cizině. Musím se ti zde otevřeně doznat, že se teď zase cítím velmi jako v cizině, ano, jako někdo, kdo je v nesnázi zcela opuštěn ode všech svých dřívějších přátel a pomocníků. Ohlédni se jen kolem a řekni mi, jestli můžeš sama v největší dálce za námi někoho spatřit. Mimo přítele Kada, který nás z vlastního popudu potichu následoval, neobjevuji ani duše, a tedy také žádného ducha. Co říkáš ty, můj anděli, k tomu zcela neočekávanému nebeskému příchodu. Praví Helena: „Je opravdu zvláštní! Mimo Kada nevidím také nikoho a brána se nedá otevřít! Já ti sama pomohu, snad to pak půjde!“

[2.191.7] Robert se pustí do zlatého klíče a točí jím na všechny strany, zatímco Helena tlačí stále velmi silně na obě křídla. Úsilí hezkou chvíli pokračuje, ale bezvýsledně. - Když jsou oba již poněkud unaveni, praví Helena: „Víš, můj milovaný Roberte-Uranieli, nad možnost se nemůže nikdo cítit povinen ke skutku. Použili jsme již všech svých sil k tomu, abychom tuto nebeskou bránu otevřeli, leč nadá se naprosto otevřít, z čehož sotva můžeme být nějak viněni. Ať tedy zůstane ve jménu Páně zavřena! Mohli bychom sice ještě požádat o laskavou součinnost přítele Kada. Kdož ví, snad s ní dovede lépe zacházet než my dva.“ - Praví Robert-Uraniel: „Máš pravdu! To teď také ihned udělám!“

[2.191.8] Robert-Uraniel praví Kadovi: „Nejmilejší příteli, ty jsi nás takřka zcela sám až sem laskavě doprovodil, zatímco ze všech mnohých ostatních nelze nikde spatřit ani jeden pohyblivý atom. Ty jsi také slyšel rozkaz Pánem mně daný, abych šel se svou ženou sem a otevřel tuto bránu. Ale všechny mé sebesilnější pokusy ztroskotaly o protisílu této brány! Také silná pomoc mé ženy nic neprospěla. Proto tě chci, ježto jsi již beztoho zde, tímto požádat, abys mně s velkou silou pomohl učinit ještě třetí pokus. Snad se nám třem pak přece podaří tuto ohromnou nebeskou bránu otevřít a potom bude blaze nám! Jestliže se nám to však nepodaří, což je zřejmě nejpravděpodobnější, nuže, pak ať to Pán učiní a udělá s námi, co se mu zalíbí!“

[2.191.9] Praví Kado: „Milý příteli, toto nezměrné moře jevů, které se zde rychle za sebou předstihují, činí ze mne bezmocného komára a mé působení ti přinese málo požehnání. Co přísluší Bohu, nepřísluší volu! Ty jsi povolaný a vyvolený, já ani prostě povolaný! Ale to nic nedělá! Já ti přesto žádanou pomoc poskytnu. Jestli ti však něco prospěje, to ti ovšem nemohu zaručit! Ty víš, že Království nebeské potřebuje násilí! Jen ti je obdrží, kdo je strhnou na sebe násilím! – Na tuto bránu se zde tedy musí násilím! A tak ve jménu Božím začneme!“

[2.191.10] Robert se nyní opět pustí do klíče a otočí jím sedmkrát nalevo. A jelikož se při veškerém vynaložení sil brána ještě neotvírá, otáčí Robert klíčem napravo tak dlouho, jak jen jim otáčet lze a za otáčení se neustále co nejsilněji tlačí na bránu, leč brána zůstává vytrvale uzavřena.

[2.191.11] Robert-Uraniel se škrábe za ušima. A Kado praví: „Vždyť jsem ti předtím řekl, že to nepůjde! Neboť ačkoliv tu zrovna ještě nejsem příliš dlouho obyvatelem duchovní říše, přece jen vím, že tyto duchovní věci jsou mnohem tvrdošíjnější než pozemské. Spíš se dá hora na Zemi přesadit, než taková tvrdošíjná duchovní brána otevřít. Má rada by zde byla: s tou věcí vyčkat! Krajina je zde opravdu překrásná a zahrad a všelikých plodů je zde hojnost. Co chceme více?! Že naše určení nemůže záležet v tom, abychom seděli Pán Bohu Ježíši stále na nose, to zajisté právě tak dobře uznáte jako já! Podle toho nám bylo v království Božím vykázáno místo, kde nám bude třeba tak dlouho prodlévat, dokud nám tato velká nebeská brána nebude otevřena vyššími mocnostmi, neboť my nebudeme věčně nikdy s to ji otevřít. Co však učinit můžeme, bylo by po mém mínění to, abychom se zde drželi evangelické rady, která zní takto: ‚Hledejte a naleznete! Proste a bude vám dáno a tlučte a bude vám otevřeno!‘ Kdo ví, zda by brána před námi nebyla již otevřena, kdybychom se místo otáčení klíčem drželi této evangelické rady! Co myslíš, příteli, o této věci?“

[2.191.12] Praví Robert-Uraniel: „Ano, ano, příteli, máš naprosto pravdu. Proti tomu nelze zcela nic namítat. Ale Pán mě zřejmě pobídll, abych šel rychle kupředu a odebral se sem a otevřel tuto bránu, protože nás za touto branou očekávají samé veledůležité věci. A teď jsem zde, očekávaje otevření nebe, a s branou nemohu nic pořídit! To je přece jen u Boha něco zvláštního! Ale buď jak buď, budu tvé rady následovat.“

[2.191.13] Dodává Helena: „Přátelé, opravdu, mnoho je k tomu třeba, aby bylo možno do království Božího vejít. I když už člověk – jako já sama, která jsem v nejopravdovějším rozpálení nejčistší lásky ležela na svatých prsou Pána Samého – jako kojenec tu saje mléko milosti života, přece to jen, jak je zde zřejmé, příliš neprospívá. Neboť přijde-li pak člověk před vlastní hlavní bránu království nebeského, nalezne ji právě tak dobře uzavřenou jako ten, kdo snad přišel sem v nejpřímější čáře zdola. Je to opravdu nanejvýš zvláštní! Mne zde nyní nic tak neruší jako toto nádherné zářící roucho. Kdybych místo tohoto zářícího roucha měla nějaký zcela obyčejný selský šat, pak by mně toto odpírání vstupu do vlastního Království nebeského mnohem méně rušilo. Chovatel vepřů musí být také jako takový oděn, jinak se mu buď jeho úřad anebo on sám sobě zprotiví. Věru, při této věci by se mohl člověk na Pána rozzlobit! Dříve mléko a med nejlepší jakosti, a hned nato opravdová trpká kapka! A místo nebeského chleba, který člověk předtím již v opravdové míře požíval, přicházejí nyní ovesné kroupy! Dobré chutnání! No, cítíš něco takového, Robertíčku?! Z toho bude zvláštní nebeská sladkost! Ale jen kdybych se já, ubohý bloud, mohla zbavit tohoto hloupého šatu! Teď mě již strašně ruší! Líbí se ti, nejmilejší Roberte, ještě toto uraniovské hvězdné roucho?“

[2.191.14] Robert: „Také mně by bylo, upřímně řečeno, jiné roucho milionkrát milejší! V tomto božském hvězdném šatě si teď připadám jako nějaký napálený nebeský osel! U Boha, každé kalhoty a kazajka z nejhrubšího šedého sukna by mně byla o celý život milejší! Já jsem se však v celém svém pozemském a duchovním životě nikdy tak opravdu jako nějaký pochcánek nestyděl, jako tentokrát v tomto osudném nebeském rouchu! Kdybych je jen mohl vyměnit za jiné roucho! - Helena: „Já bych své roucho dala za nejšpinavější kuchyňský hadr, neboť není opravdu nic žalostnějšího než nosit královské roucho na louce pastýřů vepřů.“

[2.191.15] Kado: „Moji nejmilejší přátelé, mluvíte mně ze srdce! To také Kristus jako Bůh a Pán nekonečnosti musel hluboko pociťovat a chtít, že tak často a velice horlil proti nádheře oděvu. A nosí také jako Pán nekonečnosti zde v říši všeho světla opravdu nejméně světlý, nejprostší šat. Já sám jsem největším nepřítelem každé nádhery šatu, ať už je na světě hmotný anebo zde v Říši ducha duchovní. Nádherná roucha v nebích, jimiž jsou oděni moudří andělé, jsou bezpochyby ony skvrny, které na nich spatřujete, Boží oko. Neboť kdesi v Písmu se praví: Také na andělech spatřuje tvé oko, ó, Pane, nedostatky! Proto vám dávám zcela za pravdu, že si ošklivíte své zde nevhodné nádherné nebeské roucho. Ale kde vzít teď jiné? Proto je podržte, dokud nebude možno obdržet jiné. Vidět nás zde nemůže zřejmě nikdo čtvrtý, protože tu není. My tři však víme, co máme o tom soudit. Proto ať vás také tyto zářící nebeské hadry nijak neruší. Nemají-li teď především ve vašich očích žádné ceny, pak je vše zcela dobré a správné; neboť v mých očích neměla nikdy cenu taková nebeská cetka. Ale co teď začneme před otevřením brány? Začneme prosit, hledat a tlouci?“

[2.191.16] Helena: „Já myslím, že toho hezky chytře zanecháme! Nechce-li nám ji Pán otevřít, ať tedy zůstane po všechny věky uzavřena, Amen!“ - Robert: „Nemáš právě nepravdu, nejmilejší Heleno! Ale víš, když to člověk přivedl již jednou takřka až k poslední nebeské bráně, pak by si měl přece jen dát trochu práce, aby prošel také touto branou! Prosit není zrovna žádná hanba, hledat ještě méně, a co se nakonec týká zatlučení, pustím se ihned sám jako nějaký pozemský plukovní bubeník do obou křídel a udělám hřmot, že bude stát za to! Ne, ale to se mi teprve teď líbí! Předtím jsem již dělal, jako sám anděl nejrozsáhlejší nebeské pouti se Saharielem, a nyní stojím opět ve vaší společnosti jako naprostý vůl u hory! Ještě nám chybí jen ta pověstná Minerva! To by byla skutečně legrace slyšet ji zde pustit se do zavřené brány!“

[2.191.17] Kado: „Nevolej vlka příliš často, sice sem přiběhne! Opravdu, nemýlím-li se, přichází již sem udělat nám návštěvu! Teď hleďme, jak se jí zbavit!“ - Praví Helena tímto zjevem zcela zaražena: „Ale ta musí mít jemný sluch! No, no, no, nejmilejší Roberte-Uranieli, to bude pěkná věc! Musel jsi však také zvědavě volat její jméno v našem beztoho neblahém postavení?! Ne, ne, to bude nyní krásná věc! Nakonec nás ještě všechny tři stáhne s sebou do nejspodnějšího – Bůh nás opatruj!“

[2.191.18] Kado: „Á, o tom není řeči! To vlastně osudné záleží jen v tom, že se jí člověk tak hned zase nezbaví, je-li jednou zde!“ - Robert: „Ano, hleďme tedy zabránit, aby sem přišla; neboť tak velkou božskou silou a mocí jsme snad přece jen vyzbrojeni!“ - Kado: „Zkus to! Ale já myslím, že to nic nepomůže; neboť ona hned řekne, že také ona má nejplnější právo přijít před bránu Božího domu a žádat tu o vpuštění. Zda bude vpuštěna, to je ovšem jiná otázka. Ale v příchodu k bráně nemůže jí být zabráněno. Proto ji nechme zcela nerušeně jít dál a dělejme, jako bychom ji nepozorovali. Pustí-li se pak snad do nás, pak už jí dovedeme vypravovat něco, co jistě nebude ráda slyšet. Jen se k ní nesmíme chovat ani vlídně, a ještě méně rytířsky velitelsky, ale zcela lhostejně, což ona nejméně dovede snášet. Tak se jí nejdříve zbavíme, neboť já myslím, že ji tak dosti veskrz známe.“

Desktop Impresum