Help

jakob-lorber.cc

Robert Blum

Vstup do muzea v domě Robertově. Druh duševního hřbitova. Nesčetné náhrobky s temnými nápisy. (Začátek sepisování tohoto druhého svazku 19. prosince 1849)

[2.151.1] Pravím Já: „Ano, můj nejmilejší příteli, považuješ-li za dokonalé již to, co v podstatě ještě vlastně není nebem, nýbrž jen poněkud lepší duchovní svět, v němž se teprve vlastní nebe začíná do ducha člověkem vlévat, aby se z něho teprve nově utvářelo, co řekneš teprve potom, až budeš vcházet do skutečného nebe ze sebe samého?

[2.151.2] Pravím tobě zcela určitě, že toto vše je jen prvopočátek prvopočátku ke vchodu do pravé Říše nebeské. Hle, na tyto praotce, apoštoly a matku Marii s Josefem bys nemohl vůbec ani pohlédnout a život podržet, kdyby se ti ukázali ve své vlastní nebeské podobě. Ale z toho si nic nedělej, neboť proto jsem tu Já Sám, abych vás všechny ponenáhlu uvedl do pravého nebe. A Já myslím, že jistě znám tu nejlepší cestu nejlépe!“

[2.151.3] Praví františkán: „Ano, Pane, pak tedy Robert Blum není přece také ještě dlouho ve vlastním nebi? - Pravím Já: Ovšemže ještě ne! Tento dům sice již vypučel z jeho srdce a je, pokud jej teď známe a vidíme, již dosti dokonalý. Ale jsou tu ještě nesčetné přihrádky a komnaty, které jsou Robertovi ještě právě tak neznámy jako tobě. Ale časem a při náležité trpělivosti stane se vám ještě vše známé.

[2.151.4] Nyní se však odebereme velkou, proti nám stojící branou, do muzea. Tam vám budou všem oči poněkud otevřeny.“

[2.151.5] Praví františkán: „Pane, copak tedy vše v tom muzeu uvidíme? Pravím Já: „Brzy uvidíš! Hle, část našich hostů je již v něm, slyšíš přece jejich neomezené podivování! A také my v něm ihned budeme. Pohleď jen přesně branou, která je dosti vysoká a široká, a začneš leccos spatřovat. Řekni Mně však, co náhodou již spatřuješ!“

[2.151.6] Františkán dívá se zde velmi horlivě ještě zdálky velkou branou a za chvíli praví: „Pane, to je prazvláštní! Ať se dívám, jak dívám, nespatřuji nic, než podle svého mínění téměř nekonečný hřbitov s nesčíslným počtem náhrobků. Opravdu je to velmi podivné muzeum! A čím blíže přicházíme k bráně, tím jasněji se mým očím ukazuje nekonečný hřbitov. Vidím nyní již mnoho našich členů společnosti, kteří nás sem předešli, hemžit se kolem pomníků, zřízených nad hroby. Ale nějaký radostný úžas mé uši neslyší, zato však sem tam výkřiky velké hrůzy. Pane, v tomto muzeu nalezneme jistě zoufale málo zábavného!“

[2.151.7] Pravím Já: O to se nestarej! Pravím tobě: Najdeš zde nevýslovně mnoho zábavného! – A nyní, kdy právě vstupujeme velkou branou do tohoto muzea, se přesně dívej a řekni Mi opět, co vidíš nyní!“

[2.151.8] Praví františkán: „Pane, co jsem viděl dříve, to vidím také zase nyní. Jen jasněji a výrazněji předstupuje nyní vše před mé oči. Ale kde všude se již hemží naši hosté a jak jsou činní! Připadají mně právě tak, jako nějaké velké stádo jehňat, které je na jaře poprvé vyhání na čerstvou pastvinu. Tu také skákání a bečení není konce. Musím přece také důkladně ohledat jeden takový velmi nádherný náhrobek!“

[2.151.9] Františkán přistupuje k jednomu takovému náhrobku blíže a ihned zpozoruje jakési vznešené písmo na velké černé oválné desce. Snaží se toto písmo číst, nemůže však vyrozumět z něho smysl, protože se tu vyskytuje několik jemu zcela neznámých písmen. Proto se zcela pokorně obrací na Mne a prosí Mne, abych přečetl a vysvětlil písmo tohoto náhrobku.

[2.151.10] Já však mu pravím: „Příteli, kdybychom chtěli v tomto muzeu číst pamětní písmo každého náhrobku a ze čteného je rozluštit, měli bychom po celou věčnost jedině s tím co dělat. A byla by to právě taková práce, jako kdybys chtěl spočítat, kolik semen je již v jednom semeni pro budoucí rozmnožení, které jde úplně do nekonečna. Hle, k pochopení těchto nekonečných věcí nesmíme nikdy začít u jednotlivostí, také ne u předmětu, který bychom chtěli vystihnout, nýbrž vždy zcela prostě u sebe samých. Porozumíš-li své vlastní bytosti, pak budeš moci pochopit a vystihnout také vše ostatní. Ale pokud ses nestal sobě samému nejúplnější jasností, nemůže se také vše ostatní v tobě stát jasností. Je-li oko slepé, odkudpak má člověk obdržet světlo a vědět, na čem stojí a co ho obklopuje. Je-li však oko jasné, pak je také vše jasné v člověku a kolem člověka. A právě tak je tomu také zde s duchovním člověkem.

[2.151.11] Duše, jako vlastní vnější substanciální forma člověka, nemá v sobě vlastně zcela řádné světlo mimo světlo, které do ní vniká zvenčí od ostatních bytostí, které již dávno mají vlastní vnitřní světlo, a její poznání je proto také jen kusé. Neboť které části (duševního obrazu světa) v ní přijdou právě pod ohnisko zvenku vnikajícího paprsku, ty jsou pak také duší v jednotlivostech poznávány a posuzovány tak, jak se duši (jako osvětlené) představují. Dopadá-li však světlo z nějaké části na jinou část, nastává tím úplné zapomenutí dříve viděného a vynořuje se pak v duši jako meteor něco zcela jiného a je jí tak dlouho poznáváno a posuzováno, pokud je to ve světle. Ustoupí-li nějakým obratem zvenčí dovnitř vnikající světlo také opět od druhé osvětlené části, pak je také konec s porozuměním duše týkajícím se druhé osvětlené části. A tak by se mohla duše věčnost za věčností zvenčí dát neustále osvětlovat a po (uplynutí) věčnosti by přece jen stála vždy na témž bodu poznání, na kterém stála předtím.

[2.151.12] Ale něco jiného a tobě ještě zcela nepochopitelného je, když se v duši úplně vynoří vlastní živý duch a celá duše se co nejjasněji osvětlí z nitra navenek. To je pak věčné, nejjasnější světlo, které nikdy neuhasíná a všechny nekonečné části v duši veskrz osvětlí, oživí a dá jim růst a dokonale se rozvinout. Uskuteční-li se tedy to v duši, pak se duše již nemusí učit jednotlivým částem, nýbrž pak dospělo vše najednou v duši k úplné jasnosti. A takto úplně znovuzrozený duchovní člověk se pak již nemusí dotazovat a říkat: „Pane, co je to a ono? Neboť takto znovuzrozený vniká pak sám do hlubin Mé božské moudrosti.

[2.151.13] Abys však mohl pravdu toho, co ti bylo nyní řečeno, tím důkladněji poznat, přečtu ti nyní také toto písmo. A uvidíš, že tím vznikne v tobě ihned tisíc otázek. A tak tedy dej pozor! Neboť co je zde napsáno, zní takto:

[2.151.14] „Odpočinek odpočívá jako smrt nečinně. Ale toto odpočívání není nicméně odpočíváním, nýbrž brzděním pohybu. Odstraňte brzdící body a klid se stane opět pohybem. Pohyb sám není však nicméně pohybem, nýbrž hledáním bodu klidu. A je-li bod klidu nalezen a pohyb se stal klidem, pak klid není opět klidem, nýbrž ustavičnou snahou po pohybu, který také ihned opět nastane, když jsou odstraněny brzdící body, kterými se stal z pohybu klid. A tak není klidu a pohybu bez pohybu. Klid je pohyb a pohyb je klid. Ano, v podstatě není ani klid, ani pohyb. Neboť obojí se ustavičně ruší, podobně jako jedna veličina ihned potvrzující a jedna ihned popírající. Ó, světe, jenž pod tímto kamenem odpočíváš, ty neodpočíváš, nýbrž se pohybuješ ve svém snažení, jímž je tvá hříšná tíže. Teď zraješ vstříc životu. Svá brzdící pouta se snažíš neustále přetrhávat. A až budou přetrhána, pak se vrhneš ven do nekonečna a v nekonečnu budeš opět hledat, co nyní máš. Jeden život prodlévá, jeden život prchá; ale prodlévající chce prchnout a prchající hledá prodlévání. Bože, Prazdroji pravého života, dej klidu pravý klid a pohybu pravý pohyb!“

[2.151.15] Řekni Mně nyní, porozuměl jsi tomuto nápisu?“ Praví františkán: „Pane, to bylo pro mne čistě japonské! Více Ti o tom nemohu říci. Ale vysvětli nám to přece poněkud podrobněji!“

Desktop Impresum