Help

jakob-lorber.cc

Domácnost Boží

Soud Páně.

[1.9.1] A hle, tu věčná Láska mocí a silou Svého slitování sejmula ruku moci a ruku síly se Svých očí vše osvěcující milosti, a světlo milosti vniklo ve své podstatě do jeskyně kde Adam plakal a za trní, kde Eva truchlila.

[1.9.2] A slzy Adamovy byly uchovány v lůně země a slují „thummim“, aneb kameny, z nichž obrazně vyzařuje světlo sedmi Božích duchů, a staly se pevnými světlem milosti z tepla Lásky, přiměřeně k jeho lítosti jako trvalý památník osvěcující moudrosti a byly rozptýleny po celé Zemi na potěšující znamení příštího znovuzrození, kterak toto znovuzrození má být jako tyto slzy Adamovy způsobilé k přijetí a k dílčímu nejkrásnějšímu navrácení velkého světla z moře milosti a slitování věčné Lásky a má odolati každému těžkému pokušení světa.

[1.9.3] A slzy truchlící Evy byly uchovány za trním v zemi a byly zbarveny jako její přiměřené uzardění zneužitím posvěcené Adamovy lásky v ní.

[1.9.4] A věčná Láska viděla, že každá z těchto slz Eviných byla spravedlivá před Adamem, synem slitovné Lásky, a teplo věčné lásky zpevnilo tyto slzy v kameny a jejich jméno bylo „urim“ k obraznému znamení náležitého smutku Evina. A hle jedna slza padla na chránící ji trní, a hle tato slza byla slzou ztracené neviny a zbarvila jinak bílé kvítí keře, kvítí zčervenalo na znamení ztracené neviny Eviny. A hle, lidé nyní již znají všechny rostliny Země, - ale jejich pravého významu v duchu a v pravdě neznají a nepoznají a nepochopí, dokud si neosvojí znovuzrození, jež jest slitováním věčné Lásky skrze milost vykoupení v sobě.

[1.9.5] A nyní slyš také tajemství, které musí býti pochopeno kvůli rouhající se pýše dětí světa! A hle, dva květy byly oplodněny nevinně přiměřenou slzou Evinou a za všech bouří dob během velkých válek Jehovy s národy Země zachovaly věrně své požehnání věčné Lásky, a v době rozvázání milosti shora oživily ženu Abrahamovu na vzor velkého díla slitovné Lásky a oživily ženu Zachariášovu ke skutečnému vyplnění největšího ze všech skutků slitovné Lásky věčného Boha.

[1.9.6] A nyní obrať své oči opět k Adamovi a Evě a hledej je skrytě se Mnou a dívej se, kterak Já, věčná Láska, jsem je nalezl nahé, opuštěné, plačící a truchlící v náležité lítosti a v náležitém studu a vyvolal jsem Adama a vyvedl Evu.

[1.9.7] A hle, neodvažovali se pohlédnouti do tváře svého Otce, neboť byli poděšeni velkým hřměním smrtonosného soudu z hlubiny zloby Božství.

[1.9.8] A plameny hněvu Boha, toto Nekonečného se valily hrozně všemi nekonečnými prostorami dolů k Zemi, na níž dlela nyní velká Láska u Svých kajících a truchlících padlých dětí, stvořených Její slitovnou milostí.

[1.9.9] A hle, tu nastal prudký boj mezi věčnou lítostí a zármutkem oněch stvořených opět Se slitující Láskou a mezi rozlíceným vše zničiti chtějícím Božstvím k usmíření Jeho nepodplatitelné svatosti.

[1.9.10] Neboť hle, plameny hněvu rozlíceného Božství se řítily k zemi rychleji nežli blesky, pronikly až do jejího středu a vznítily ji ve všech a na všech místech a koncích, a stravující plameny šlehaly až na Měsíc, až na Slunce, - ano zachvacovaly všechny Hvězdy! A hle, tu byla celá, nezměrná nekonečnost ohnivým mořem, a hrozné hřmění dunělo všemi nekonečnými prostory, a Země řvala a všechny Hvězdy křičely hlasitěji nežli všechny hromy, tísněny příliš velkou bolestnou úzkostí věčného ničení, a jejich velké hlasy a strašně duníce ozývaly se z nekonečných hlubin zloby Božství a tyto hlasy volaly:

[1.9.11] „Velký, vznešený Bože, zmírni Svůj velký hněv a uhas ničící plameny Tvé spravedlivé zloby a ušetři nevinných ve Své svatosti. Neboť ohnivá zloba Tvého hněvu zničí spravedlivé a zničí věčnou lásku v Tobě a Tebe Samého zajme v Tvé převeliké moci a síle svatosti!“

[1.9.12] A viz a slyš otevřenýma očima a otevřenýma ušima, co tu pravilo hněvem rozlícené Božství; leč této řeči nerozuměl nikdo jiný, nežli jedině věčná Láska, která v době výbuchu hněvem rozlíceného Božství chránila nově stvořenou lítost projevující dvojici na řvoucí zemi a zabránila velkému plameni hněvu a zloby uchvátiti místa lítosti Adamova a místa smutku Evina velkou mocí a silou Svého milosrdenství.

[1.9.13] A nyní poslyš a chápej dobře hrozná slova hněvu z hlubiny zloby Božství, která zněla takto:

[1.9.14] „Co Mně prospěje řvaní a zuření Země, co pláč Měsíců, co nářek Sluncí a co žalostný křik Hvězd?! Neboť jsem Samo, opuštěno Svou láskou, která Se Mně stala nevěrnou a vzdálila Se ode Mne dolů k Zemi, k vývrhu zloby, rozdvojená! Co si počnu bez Ní? Proto zbořím ze základu všechna její díla a zničím vše, aby tu nebylo nic, co by snad mohlo Mou Lásku ode Mne do všech příštích věčností odtáhnouti a vzdáliti! A Já zůstanu Bohem, Jediným, do všech věčností věčností, jako, jsem byl od věčností věčností, a ty zpuchřelá budovo stvoření Mé zesláblé lásky, zřiť se v nicotné trosky v niveč, abych nalezl opět Svou Lásku a učinil Jí mocí a silou Své věčné svatosti opět silnou. Amen!“

[1.9.15] A hle, tu se uvolnila pouta stvoření ve všech prostorech Boží nekonečnosti a za velkého rachotu, hřmění, vytí, zuření, hučení a šumění se řítily trosky rozsáhlými prostorami do hlubiny hlubin svého zničení, a vyla to Země sama, která ležela rovněž v troskách v rozsáhlém lůně slitovné Lásky.

[1.9.16] A nově stvoření se chvěli úzkostí při strašném pohledu na tento velký zničující výjev hrůzy, jehož velikost žádný stvořený duch nikdy v celé úplnosti zcela nepochopí, neboť byl nekonečný.

[1.9.17] A nyní pohleď a poslyš dále, co tu slitovná Láska pravila a učinila. Poslyš slova Lásky v její moci, a pohleď na veliké skutky milosrdenství v jeho síle, a poslyš a chápej dobře slova, která zněla takto:

[1.9.18] „Velký, Všemohoucí Bože vší moci, vší síly a vší svatosti! Stáhni zpět Svůj velký hněv a uhas Oheň Své vše zničující zloby a vyslyš v klidu Své svatosti slova Své věčné Lásky, která jest jedině život v Tobě, věčná jako ty mocná a silná jako Ty z Ní a Ona z Tebe a nenič život v Ní a Sebe skrze Ní, nýbrž dej vzejíti milosti za právo, a dej ať Ti Láska učiní zadost, a žádej smíření za Svou zraněnou a uraženou svatost a Tvé lásce nebude žádná oběť příliš velkou, kterou bys od Ní žádal k věčnému usmíření Své svatosti!“

[1.9.19] A. nyní viz a slyš a chápej dobře, co se stalo a co Božství poté odpovědělo! Oheň se udusil a ze všech prostorů zavanul libý dech, smíšený ještě silně rachotícím hřměním létajícími troskami rozpadnutých světů, které se od jedné nezměrnosti k druhé jako velké blesky ještě hoříce míhaly. A láska chápala hřmění Boha, který prudce pravil:

[1.9.20] „Já vložím všechnu vinu na tebe, jako trosky světa na Zem a Ty zahladíš hanu Mé svatosti, která je věčným poutem mezi Mnou a tebou! A hle, Já zlořečím Zemi, aby žádná skvrnka nepotřísnila Mou svatost a nestal Se jako Ty nesvatým Bohem, a toto zlořečení budiž zůstaveno Tvé vině, kterou musíš na Sebe vzíti a pro Mou svatost zahladiti a zemi Svou krví smýti od kletby hanby skrze hřích Adamův!“

[1.9.21] A viz slyš a chápej dobře, co poté odpověděla Láska řkouc takto: Velký, přesvatý Bože vší moci a síly! Staň se podle Tvých slov!“

[1.9.22] A hle, tu pojednou vyhasl všechen oheň na Zemi a ve všech tvůrčích prostorách! A trosky rozbořených Sluncí, Zemí a Měsíců byly opět mocí a silou Božstvím vyslyšené Lásky sloučeny a uspořádaly se opět tak, jako byly uspořádány na počátku svého vzniku, podržely však na věčné znamení nezahladitelné stopy svého tehdejšího úplného rozboření podobné jizvám věčné Lásky, která později ve velkém Čase časů za všechny krvácela na kříži.

[1.9.23] A tu a tam zůstaly ležeti trosky také ještě jiných světů na povrchu, v hlubinách a mořích Země na znamení moci a síly Boží a zároveň však také jako výmluvní svědkové převelikých skutků slitovné Lásky.

[1.9.24] A viz a slyš dále a chápej dobře, co se nyní stalo: Když tedy věčná láska přijala tyto požadavky a tím již předem učinila zadost velké Boží svatosti, tu dalo Božství v jemnějším šumění a vání opět jen Lásce srozumitelnému vyrozuměti Svou svatou vůli a pravilo v řeči naplněné něžným tónem takto:

[1.9.25] „Hle, Tvé velké milosrdenství vystoupilo ve Mně a předstoupilo před Mé vševidoucí oči, a Já jsem v klidu Své svatosti poznalo Tvou velkou upřímnost a věčnou věrnost a spočítalo jsem kapky lítosti Adamovy a kapky smutku Evina a Tvým velkým slitováním jsem Se stalo skrz naskrz soucitné.

Desktop Impresum