Help

jakob-lorber.cc

Domácnost Boží

Poznání a lítost Adamova.

[1.14.1] A hle, tu Ábel proniknut příliš velkou radostí nad tak převelikou milostí shora padl na kolena a pravil: „Ó velký, přesvatý a předobrý milý Otče, shlédni zde na svého malého sluhu před Sebou v prachu a v pocitu nejhlubší nehodnosti, an vzhlíží k Tobě všemohoucímu a Všeslitovnému z nejspodnější hlubiny vzhůru k Tvé nejvyšší, Výsosti a vyslechni úpěnlivou prosbu dítěte o milost pro jeho slabé rodiče a pro všechny jeho bratry a sestry, a neodnímej mi sílu, která jest mi převelikým darem z Tebe a nech ji milostivě vlévati se na ně k odpuštění hříchu a k znovunabytí života z tebe v žádoucí moci a síle!

[1.14.2] Přetvoř milostivě a milosrdně tuto krajinu podle Tvého nejvyššího zaslíbení, aby se stala úrodnou a aby slabí nalezli výživu k posílení svých údů a aby mohli uhasiti svou palčivou žízeň u čerstvého vodního pramene a aby mohli přicházeti též zvířata, způsobilá jim sloužiti, poslouchajíce jejich vůli.

[1.14.3] Ó, velký, přesvatý a předobrý milý Otče, vyslyš mou slabou úpěnlivou prosbu, aby Tvé svaté jméno bylo proslaveno v srdcích Tvých kajícníků!“

[1.14.4] A nyní viz a slyš co se stalo, když zbožný Ábel dokončil tuto Mně libou modlitbu: A aj, přes ztuhlou poušť začal vanouti ochlazující vánek, a světlé mraky zahalily daleký prostor nebes, a nad celou pouští začalo pršeti, a uprostřed všeho deště padala všeho druhu semena do malých, častým, silným deštěm Jehovy učiněných brázd jinak pustého písku. A v okamžiku se daleká pustina zazelenala tisíci druhy trávy, rostlin, keřů a stromů, a na místě kde klečel zbožný Ábel, modle se v duchu a v pravdě ke Mně, vyvstal velký strom, sahající téměř až k mrakům s rozsáhlými větvemi a širokými listy, plně ověšenými chlebovými plody, libé a nasládlé chuti a bylo mu dáno jméno „bahahania“ (anebo „posílení a občerstvení slabým“) také u vás ještě nyní známý jako „chlebovník“)

[1.14.5] A ze světlých požehnání dštících mraků pravil jakýsi něžný hlas ke zbožnému Ábelovi: „Ábeli, Můj milý, osvobozený synu, mávni levou rukou mečem nad spícími a probuď je k lítosti a k polepšení jejich života přede Mnou ve vší budoucnosti, a buď jim pravým vzorem Toho, jenž jednou přijde ve velkém čase časů a řekni jim, že až do té doby nebude již nikdo více prost zákona a že až do té doby a také ještě nadále budou přikázáni držeti v zajetí všechny, kteří se neučiní účastnými znovuzrození skrze Syna, jenž bude cestou, světlem, pravdou a věčným životem jako jediný Vítěz nad smrtí.

[1.14.6] Ty jsi však jako anděl světla volný a budeš přijat, teprve až bude obraz velkého Přicházejícího v krátké době zcela dokonán, čehož se však musíš učiniti úplně schopným a způsobilým teprve svou stoupající pokorou, láskou a velkou zbožností vzdor všemu pronásledování a špatnému zacházení, se kterým se ještě setkáš u svých bratrů a sester kvůli oslavení Mého jména.

[1.14.7] A hle, tu povstal Ábel opět mocný a skrz naskrz silný ze země a jakoby na znamení opravdové svobody se vznášel ve vzduchu nad ní a činil jak mu bylo poručeno.

[1.14.8] A hle, tu proudily nové síly života do spících, a oni se rychle probudili a hluboce dojati příliš velkým obdivem nad tak velikou blahodárnou změnou pouště, se rozhlíželi na všechny strany a chtěli radostí jásati, ale tu povstal Adam, a po jeho boku také Eva, a pravil svým dětem:

[1.14.9] „Děti, nejásejte a příliš záhy se neradujte, nýbrž plačte a želte se mnou a s Evou předně naší velké viny a považte, co jste ztratili! Nezáleží na pozemském ráji a na všech jeho statcích; neboť jak vidím já a vy se mnou vrátil nám Pán ve Svém převelikém, neomezeném milosrdenství tolik toho, že my bychom mohli všichni nad tímto novým, velkým, nepřehledným bohatstvím Jeho příliš velké lásky velmi snadno zapomenouti na ztrátu přehojných statků pozemského ráje. Ale pohleďte sem na spěchající zvířata jak vzduchu, tak i pevné země, pohleďte na trávu, rostliny, keře a veškeré ty stromky a velké stromy a na vanoucí větry, a tažte se všeho toho, a poslouchejte, zda k vám nepřijde odněkud odpověď.

[1.14.10] Já jsem tak učinil hned při probuzení a přesvědčil jsem se, že všechny ty věci vůči mně oněměly a zvuku mé řeči nikdy nerozuměly. Švitoření ptáků, řev zvířat, bublání tohoto pramenitého potůčku a všechno to šelestění trávy, bylin, keřů a všech stromků a stromů proniklo sice ihned k mému uchu, ale jak jsem se ulekl a dosud jsem skrz naskrz polekán, že jsem ze všeho toho již ničemu nerozuměl a nerozumím!

[1.14.11] Ale hleďte, neulekl jsem se proto, že mně bylo toto porozumění vzato, nýbrž spíše jsem se ulekl pro nekonečně větší ztrátu milosti svatého Otce nad vším stvořením a pod vším stvořením!

[1.14.12] Hle, vše, co jsem ztratil já, to jste ztratili také skrze mne vy, protože jste skrze mne a se mnou zhřešili až na jednoho, jehož nejsem již hoden nazývati svým synem, který zůstal v hojnosti milosti a v hojnosti požehnání ve vší moci a ve vší síle čistý a spravedlivý před vševidoucíma očima přesvatého a předobrého Otce, Jeho Lásky a jeho Ducha.

[1.14.13] A jest to můj milovaný Ábel, kterého však nám přespravedlivým Pán také vzal, protože ho mé oči již nikde nevidí, jistě proto, abychom já a vy všichni skrze mne pocítili co to znamená padnouti z milosti věčné lásky do přísné spravedlnosti Páně hříchem lehkomyslné neposlušnosti vůči Jeho tak přelibým zákonům lásky a vůči tak snadným přikázáním milosti

[1.14.14] Ó, děti, dobře uvažujte o všem tom, co jsem vám nyní řekl a zkuste a přesvědčte se samy, zda jsem k vám mluvil pravdu a pak přijďte a posuďte samy, o jaký čas jde, - zda máme z převeliké lítosti plakati a truchliti, či zda můžeme nalézti ještě něco, co by mohlo vaše srdce potěšiti!

[1.14.15] Ano, mé děti, jen jedinou radost nám věčná Láska svatého Otce nechala jako dar Své velké milosti – a z toho se můžeme a máme těšiti - , a to jest ona velká milost lítosti a smutku!

[1.14.16] Hleďte, toto jediné nám Pán ještě ponechal: slzy lítosti a slzy smutku! Poděkujme Mu za to z celé hloubi našich srdcí!“

[1.14.17] Ó, jak přešťastní jsme ještě, že nás Pán ještě tak hojně obdařil! Co bychom byli bez této milosti?!

[1.14.18] Padněmež tedy v nejhlubším pocitu našeho zavržení k zemi a plačme a truchleme tak dlouho, dokud nepotekou již z našich očí žádné slzy a dokud nevrátíme Pánu, což Jeho jest, čehož jsme zcela nehodní, a dokud neučiní s námi podle Své nejsvětější spravedlnosti to, co jest a bylo od věčnosti Jeho svatá a vždy dobrá vůle!“

[1.14.19] A hle, tu padl Adam i se všemi svými k zemi a učinil, jak to byl poznal skrze nepatrnou ještě podtrženou část milosti skrze tiché a skryté slitování věčné Lásky v Otci, a plakal a trpce naříkal i se všemi svými až na Kaina. Kain padl sice též k zemi jako ti ostatní, ale jeho oko zůstalo suché, zlobilo ho, že nemohl plakati též jako ostatní, a povstal a odešel. A když takto odcházel a upřeně se zahleděl na zelenou půdu, hle, tu pojednou zpozoroval plaziti se na zemi hada, i sehnul se a uchopil ho, na kusy roztrhal a jat zuřivostí a zlobou, požil jeho tělo a učinil je tělem svým.

Desktop Impresum