[DB 3.99.11] „Heute lieb, morgen trüb; heute heis, morgen weis; heute Glut, morgen Flut?! Dnes milý, zítra zasmušilý; dnes vřelý, zítra bledý; dnes požár, zítra povodeň.“

[DB 3.283.10] Mahal si dal podat kopí a narazil jím na knoflík umístěný na lotrovské peleši, a v tom okamžiku se otevřela podlaha tohoto pokojíku dolů ve dvě křídla a užaslým divákům zela vstříc hluboká a temná propast.

[DB 3.283.12] Mahal pravil: „Dobře připravený zánik pro tebe - Aglino dílo nejnovější doby. Sem tě chtěla vylákat, a až bys byl s ní, byla by narazila patou na knoflík, a ty by ses stal kořistí této propasti. Jak se ti líbí toto zařízení?“

[DB 3.320.4] Věru, bylo by mi bývalo od tebe, jenž nyní požíváš veškeré mé důvěry, neocenitelně milejší, kdybys mi otevřeně doznal, že ses jednou také zmýlil, než abys mně přišel s touto rozvláčnou floskulí (pěknými slovy) moudrosti, s níž nyní mohu činit, co chci. Mohu jí věřit, a mohu ji však právě tak dobře popřít.

[DB 3.359.1] Slovo „Flut“ („potopa“) značí však již rozlévání vodstva po Zemi, a Hanochu, a nikoli stav vodstva na celé Zemi.

[BM 19.11] Jaký význam a sílu měla infule36, plášť, kanovnický plášť, štola37, mešní roucho38, kazatelská rocheta39, kvadrátek40 a tisíc podobných věcí? Jaká síla spočívá v nejrozmanitějších mnišských kutnách? Proč je jeden obraz jedné a téže Marie zázračnější než druhý? Proč je Florián pro oheň, Jan Nepomuk pro vodu, když přece byli oba stejně hozeni do vody, jeden v Horních Rakousích u Lince do Dunaje, druhý v Čechách v Praze do Vltavy?

[BM 26.2] Biskup pozoruje krásný světle modrý kabát s purpurovým lemováním a praví: „Á, á, to je pro našince příliš krásné a nádherné! Copak tě to napadá? Já – ubohý hříšník od hlavy až po špičky prstů na nohách – a takový kabát, jaký nosil na světě Spasitel Ježíš, ten Nejdůstojnější z lidí! To by byla persifláž47, jaké by nebylo rovno!

[BM 149.9] Ale Ty Sám jsi nejlépe pozoroval a viděl, jak byly na mých prsou blažené, chtěly se jaksi učit lásce, jejíž sladkost tak velice velebily, že proto jejich průvodci chtěli, či ať to byl, kdo to byl, učinit na mě násilí, a dokonce povolali své duchy, kteří jim pak ovšem dali zcela jinou radu. Tehdy jim byla láska vším, nyní však ji právě prohlásily za němou vegetativní sílu, tedy asi za nicotu, která sama o sobě není zcela ničím, slouží pouze svobodnějším bytostem k rozmnožování, jako sebe sama nevědomá němá pohnutka, která se nejspíše skládá z nicotného elektromagnetického, nanejvýš nezvažitelného fluida.

[RB 1.7.9] Teprve po dlouhém, němém odpočinku mohl opět postřehovat své myšlenky a začít je také ponenáhlu hlouběji chápat. Jeho prvá, opět poněkud uspořádaná myšlenka byla tato: „Aha, aha, nyní teprve vím, na čem jsem! Toto blýskání ukazuje na silnou bouři, která se nyní v noci nad Vídní snese! Nyní se ponenáhlu probouzím ze svého smrtelnou úzkostí způsobeného velkého omámení, vracím se opět zcela zvolna do života. Tento vzduch elektrickým fluidem velmi nabitý mně k tomu bezpochyby napomáhá a já se vracím za blesku, hromu a krupobití opět do života! Hřmění sice ještě neslyším; ale bouře může také být odtud ještě velmi daleko! Zablýsklo se sice velmi silně a mohla by tu být také bouřka, byť i velmi tlumená!

[RB 1.17.18] Že však za tvé doby, kdy se ještě věřilo ve věštírnu delfskou a kdy u poněkud jen praktických moudrých lidí příliš snadno to šlo s apoteózou29, kdy prorokovali Thumin a Urin a kdy se Aronova téměř přes 1000 let stará hůl v truhle zelenala a podobného více, přisuzovali také zbožštění přednímu mudrci, jakým jsi tehdy byl, a téměř po 2000 let jsi nebyl ještě žádným předstižen, to shledávám pochopitelné! Neboť již jinak moudří Římané, kteří potají neměli své bohy zrovna v příliš velké vážnosti, tvrdili a říkali: bon existit vir magnus sine aflatu divino30. Jestliže tedy oni považovali každého velkého muže za muže Duchem Božím nadchnutého, oč mnohem více, zázraků téměř ještě chtivější krajané tebe, který jsi před jejich přihlouplýma očima konal někdy věci, o nichž jistě z nanejvýš přirozených důvodů neměli již od doby Abrahama ani nejmenšího tušení. Co by řekli lokomotivě – exempli gratia31.

[RB 1.29.7] Proto se také praví: Bůh přebývá ve věčně nepřístupném světle. To značí tolik jako: Boží všemohoucnost, jako vlastní Duch Boží moci, jenž naplňuje nekonečnost, je pro bytí každé stvořené bytosti, má-li trvat48, navěky nepřístupna. Neboť každý konflikt (spor) s pouhou všemohoucností Boží je smrt bytosti! Proto se také hřích proti tomuto Duchu moci označuje za nanejvýš záhubný, neboť bytost, která oddělivši se napřed úplně od lásky Boží, chce se s touto mocí měřit, musí být nutně touto všesilou zcela pohlcena a lze ji jen nanejvýš těžko – ne-li již vůbec – z ní vyprostit, podobně jako kdyby byl nějaký roztoč pohřben pod sutinami takového pohoří Himálaje! Jak bys ho od těchto sutin osvobodil?!“

[RB 1.63.5] Praví po boku (obou) jedna barikádová hrdinka: „Podívejte se na ty dva lerchenfeldské šňupáky! Chtějí se navzájem vymluvit anebo namluvit peklo! Hahaha! To je legrace! Jeden byl větší šňupák, než druhý a čekají ještě na odsouzení, jako by nebyli už dávno odsouzeni! Hahaha! To je přece jednou legrace!“ Praví Franc: „Zadrž svou šibenicí páchnoucí chlebárnu!? Ty březnová haupflaxno všech vídeňských studentů! Ty prašivá barikádová sluko! No, počkej, tobě jich ještě před Kristovým nebeským královstvím naměřím, že přitom i nejblaženější panna bude volat: Ouvej! Podívejte se na tu jako kukačku strakatou hnojnici! Chtěla by nás všechny dohromady mít odsouzené v pekle! Koukej, abys ty tam se svýma rukama jako netopýří křídla vypadajícíma první nevletěla!“

[RB 1.69.2] Praví Patetik: „Ano, ano, pozoruji také něco podobného. Ale víš, že ženština není ostatně zlá, a je-li taková ženština silně zamilovaná a láskou se jí červenají líce a zvednou ňadra, pak taková figurka vypadá ihned zcela slušně! Viděl jsem na Zemi nezřídka ženštiny, které ve svém obyčejném špinavém domácím úboru vypadaly, mohlo by se říci hrozně; když si však vyšly v neděli se svým milencem na procházku, ano, tu nebyly vůbec již k poznání! Sám jsem měl jednou ve službách takovou velmi zamilovanou kuchyňskou vílu! V týdnu vypadala mnohdy tak šoufl, že se musela každému, kdo na ni pohlédl, zřejmě ošklivět; celá zamaštěná, černá a umazaná jako olejová modla stála v kuchyni u ohniště! Ale měl jsi ji vidět, když přišla milá neděle a ona měla svou odpolední vycházku! Povídám ti, vypadala jako nějaká parádní kasírka! A s touto ženštinou to zde bude něco podobného. Je to pouze láska, která zde jako na Zemi nezřídka způsobuje taková divu podobná zkrášlení ženského pohlaví! Vezmi ji lásku, a bude tu stát ihned se zcela jinou tváří!“

[RB 1.126.17] Kterému jen trochu probuzenějšímu duchu by bylo mohlo při přesnějším poznání římskokatolické teologie i jen v nejvzdálenějším smyslu napadnout, aby považoval takovou nauku za čistě božskou?! Já sám jsem učinil z okrouhle vypíchaných oplatek několik tisíc nejopravdovějších Kristů a pak jsem je opět usmrtil a většinou též sám nadobro sežral. Co si však má potom poctivý člověk myslet o Božství, anebo spíš o nauce, která je člověku vnucována za takových auspicií (předzvěstných úkazů), kterým se každý poctivý Číňan musí vysmát. Jak často jsem si pomyslel po vykonané mši, když jsem poté vstoupil na velkou, krásnou, svobodnou zemi a vyslal pohled k velkému slunci a večer k myriádám hvězd: „Tedy Ten, kterého jsi dnes ráno tak zvanou konsekrací (posvěcením) učinil – z kruhové oplatky ze škrobové mouky pečené, nejvyšším Bohem a poté jsi Ho jaksi živého snědl – že by toto vše učinil?! Pane, to bylo pro víru smrtelníka přece jen trochu příliš. Kdo tomu může zcela klidně věřit, tomu se věru nemůže gratulovat, neboť ten přece nemůže v sobě mít ani sebemenší jiskérku nějakého ducha! Ten je a zůstává hmotným, pouze elektrickým fluidem, na krátkou dobu oživeným strojem, kterému je jedno, zda je navenek zablácený a zda jeho vnitřní soukolí je ze dřeva, ze železa, mědi anebo zlata. Vykonával jsem sice tak zvanou bohoslužbu před očima slepého světa úplně podle předpisu; ale sám jsem v ni nevěřil, protože prapísmo v mém srdci a v celém stvoření mě poučovalo vždy o něčem jiném.

[RB 1.149.13] Ale snad přece mi budeš moci říci, jak a kdy dal Kristus anebo Petr papeži titul „Svatý otec“a nařídil odpustků hojný polibek pantofle? Vím, dokonce přísně zakázal, aby někdo jiný byl zván dobrým a svatým než jen Bůh Sám. Také by neměl být zván otcem nikdo jiný než jedině Bůh Sám, neboť všichni ostatní mají být bratry a sestrami! Ale kdo ví, zda Kristus Pán, potom, když Mu snad napadlo něco lepšího, nevydal mnohá, nám laikům zcela neznámá dodatečná ustanovení, přestože Sám otevřeně před mnohými lidmi v Jeruzalému božsky slavnostně prohlásil a řekl: ‚Nebe a země pominou, ale slova Má nepominou!‘

[RB 2.231.8] Že Pán ze Svých dětí nejlepší a nejmoudřejší vybavil vší mocí a pomazal na krále nad Svým národem, to víme, a proto jsme také povinni tyto Bohem pomazané krále a pány země poslouchat, neboť jejich moc je shora. Ale moc, kterou si papežové usurpátorsky (uchvatitelsky) sami dali, není shora, nýbrž zdola, neboť oni jsou právě prví, kteří šlapou nohama nejsvatější bratrské zákony. Vždyť kdo se může, kdo se smí stavět na roveň papeži?! Kdo může, kdo mu smí říci ‚Milý bratře!‘? Copak nemusí každý katolík vyslovovat jméno papežovo s největší vážností a úctou jako jméno Boží, a kdyby přišel do Říma, počítat si to za nejvyšší milost, že může být připuštěn k políbení pantofle? Ptejte se sami sebe, kde tu jsou přikázání Kristova: ‚Vy všichni jste bratři a jen Jeden (Kristus) je vaším Pánem.‘?

[RB 2.292.9] Pravím Já: „To spočívá jako věčný řád v každé prvé, nejjednodušší základní síle. Každá síla je nerozložitelná v každém druhu svého základního bytí. Protože však každá síla je nerozložitelná, je jasné, že musí trvat dále v sobě a ze sebe. Síla je tedy stále tady, ať se projevuje anebo ne. Dokud se však nějaká síla neprojevuje anebo nemůže projevit, trvá v sobě samé jen jako síla němá a ve svém trvání (navenek) je, jako by jí tu vůbec nebylo. Má-li však síla (navenek) vystoupit jako trvající, musí být naproti ní postaven protiklad. A tímto protikladem nemůže být nic jiného než protisíla, kterou prvá síla je ve svém klidném dalším toku rušena. Kde se děje tento rušící konflikt, tam bude také jak jedna, tak i druhá síla viditelná jako trvající. Prvá síla přechází však přitom nepochybně do síly druhé a druhá naopak do síly prvé. A teprve takovýmto způsobem se stávají obě síly vzájemně postřehovatelné, a tedy také ve způsobu své činnosti viditelné.

[VEJ 1.215.9] Po těchto slovech anděla si dodá FlLOPOLD konečně odvahu a jde zcela vážným krokem ke Mně a praví ještě ve vzdálenosti třiceti kroků: „Pane, dovolíš mi, abych se Ti přiblížil? Ne-li, pak opět ustoupím!“

[VEJ 2.50.6] Když však naši otcové při přijímání nového zvěstování vůle Boží lidstvu prorokem takto kriticky postupovali, je potom jen poněkud rozumné předpokládat, že by naše Boží nauka nebyla nic jiného nežli jen pamfletem (hanopisem) nějak nezralých, dobromyslně lehkomyslných mladých hochů, kterým by činilo potěšení dělat si blázny ze všech pozdějších generací?!

[VEJ 2.141.3] Duch každého člověka je však tak uzpůsoben, že podobně jako Duch Boží objímá v sobě celou nekonečnost. Pojmeš-li tedy do své nejčistší mysli, která je okem ducha, sebevzdálenější hvězdu aneb co jiného a obrátíš-li vedle toho své duševní oko pomocí tělesného oka k předmětu očima ducha pozorovanému, vzniká tu konflikt (utkání) vnitřního, v tvém duchu spočívajícího obrazu s vnější příslušnou formou téhož obrazu. Z tohoto konfliktu nastává pak v tvé duši úplně světlo o ohledávaném předmětu a tento předmět se ti pak jeví takový, jaký je svého druhu ve skutečnosti.