Henochova bázeň mluvit, zrozená z falešné pokory. Bůh jen jako člověk milovatelný.

3. února 1842

[2.24.1] Když byli tedy oni poněkud příliš zvědaví uspokojeni a také Ghemela byla opět po boku Lamechově a Purista uprostřed svých velkou radostí se chvějících rodičů, tu povolal vznešený Abedam k Sobě Henocha a řekl mu:

[2.24.2] „Poslyš, Můj milovaný zbožný Henochu! Vidím v tvém srdci bázeň a jakýsi tísnící tě stín obchází již delší dobu tvé věčně nesmrtelné srdce, podobně jako nevázaná zralá moucha leze po zdravém, červeném jablku na stromě a svým sosákem zkoumá, kde by se jí podařilo provrtat slupku zralého plodu, aby vstrčila zlého potomka svého nevázaného rodu do těla plodu, aby tu rozhlodal a možná i zničil život plodu.

[2.24.3] Hle, k čemu tedy takový plod prospívá? K jakému konci svobodnému srdci úzkost?

[2.24.4] Měj ode Mne k lidu řeč jako pravý velekněz Mé lásky, Mého slitování a milosti.

[2.24.5] Hle, vždyť to bylo již dávno dříve zbožné přání Adamovo, nežli jsem k vám osobně přišel Já Sám.

[2.24.6] Já jsem ti nyní, jako předtím, živě potvrdil a včera a dnes o tom říkal, aby ses nestaral, co máš mluvit, co bys chtěl mluvit; neboť Já ti v okamžiku potřeby přesně slovo za slovem dám, co máš mluvit. A hle, přesto se bojíš!

[2.24.7] Copak nepoznáváš, jak pošetilý je tento strach? Mne se přece již nemůžeš bát; neboť víš a předtím jsi ode Mne vždy věděl, že Já jsem Sama nejvyšší láska.

[2.24.8] Nyní víš však také, že jsem ze základu srdce pokorný, nadmíru jemnocitný, dobrotivý, shovívavý a nadmíru trpělivý!

[2.24.9] Čeho se potom bojíš? Snad svých otců, svých bratří anebo svých dětí? Hle, to je od tebe marnivé! Ty se necháváš potají obestřít zdáním a pravíš u sebe: „Jak obstojím, budu-li muset snad ještě mít objednanou sobotní řeč k lidu, a k tomu ještě v přítomnosti Pána věčnosti a všemohoucího tvůrce nekonečnosti, - v nejosvícenější přítomnosti nejvyšší moudrosti, přesvatého, lásky, milosti a slitování nejplnějšího Otce?!

[2.24.10] Jak se bude nyní mé ubohé slovo vyjímat po nejsvětějších, nejpodstatnějších, nejživějších slovech, která se k nám, nejubožejším červíčkům v prachu, řinula nyní již z nejsvětějších úst jako nekonečný světelný proud?!

[2.24.11] Hle, nejsou to tvá vlastní snění?! K čemu však jsou? Snad k životu? Hleď a pochop: O život se přece jistě již nemusíš starat. Myslíš snad, že je mi příjemné, mlčíš-li a mluvím-li na tvém místě Já?

[2.24.12] Já však pravím tobě: Pokora, při níž se stáváš přede Mnou nesmělý a bojíš se před Mýma očima a máš úzkost před Mýma očima, se Mi nelíbí.

[2.24.13] Zato však Mám největší zalíbení na chování, které se podobá úplně chování malých dětí, které nemají žádnou úzkost a bázeň před svými rodiči, nýbrž jsou vždy plny dobré odvahy a mluví a křičí, jako kdyby ony byly pány domu. Mají-li však hlad a žízeň, pak běží ve vší dětské lásce a oddanosti k rodičům a prosí je o chléb. Obdrží-li jej z rukou rodičů, děkují jim spíše radostným, veselým jeho požíváním nežli přehnanou úctou a úzkostí před nimi a vedle toho na mnoho loktů dlouhým bezvýznamným slovním děkováním.

[2.24.14] Či není každému otci milejší a každé matce nevýslovně příjemnější, když děti s radostnou myslí požívají před nimi poskytnutý dar a přitom vypadají zdravé a čerstvé jako květinky po občerstvujícím dešti, nežli když se ubohé děti pro samý strach, úzkost a nezměrnou úctu chvějí před tváří rodičů, a když jim rodiče v největší lásce podávají chléb, neodvažují se ze samé přehnané úcty před nimi chléb přijmout, a ještě méně požívat a přitom vypadají jako zvadlá tráva, která se slabými kořínky vyrostla z kamenité štěrbiny?!

[2.24.15] Hle, není toto pošetilost?! Pravidlo lásky a vší moudrosti z ní spočívá v tomto: Pro omezeného musí být udržováno vše v náležitých mezích; neboť neomezená je pro omezeného smrt.

[2.24.16] Ty Mne však nemůžeš milovat jako Boha, nýbrž jen jako člověka; neboť která konečná prsa by mohla snést nekonečného Boha, která nekonečný oheň Boží lásky, který konečně stvořený duch nekonečnou hojnost božské moudrosti?!

[2.24.17] Které dítě je s to milovat svou matku opět tak, jako miluje matka je? A kdyby to bylo se svou nepatrnou silou s to, co by se velmi brzy z dítěte stalo?

[2.24.18] A přece by tu měla co činit jen omezenost s omezeností. Co se však má teprve stát potom, kdyby chtěla v každém ohledu pojmout v sebe nekonečno?!

[2.24.19] Hle Henochu, proto marnivá je tvá bázeň a prázdná tvá úzkost! Kdo Mne ze všech svých jemu propůjčených sil miluje, ten koná dost, neboť míru jemu přidělenou naplnil; k tomu však netřeba ani bázně, ani úzkosti.

[2.24.20] Strom je dobrým stromem, plní-li každoročně své větve sladkým ovocem. Jakou pošetilostí by však bylo žádat od tohoto stromu, aby svými plody co nejhojněji opatřoval celou Zemi!

[2.24.21] Proto buď jen veselé mysli a plň Mou vůli, tak budu s tebou úplně spokojen.

[2.24.22] Nesnaž se chtít Mne konečně uspokojit – což je i tomu nejvyššímu stvořenému nemožné - nýbrž podle svých sil jen konečně, aby se naplnila míra tobě propůjčená; o nekonečno nech se však starat jen Mne, svého dobrého Otce.

[2.24.23] Ona objednaná řeč náleží však tvé míře; proto se jen zmužile vzchop a otevři přede všemi přítomnými ústa ve jménu Mém. Amen.“