[1.29.3] Nuže tedy věz: My lidé, bez lásky soudíme své zbloudilé bratry podle počtu zločinů, ať byla lítost anebo ne; Bůh však za své lásky a moudrosti nesoudí poklesky, kterých se někdo dopustil a kterých litoval, nýbrž jen poklesky kterých se dopouští a jichž nelituje. Ač co se stalo, nikdy nezanikne, nýbrž zůstává v nepomíjející vzpomínce Boží uchováno jako temná skvrna na čáře našeho života; avšak tato čára se nesoudí ani v počátku, ani uprostřed, nýbrž na konci, protože roste a prodlužuje se buď přímo podle lásky a podle práva z ní, nebo nepřímo a křivě podle zlomyslnosti a vší nespravedlnosti z ní.