[1.23.15] A hle, tu povstal Hanoch vážně rozlícen a pravil: „Jak často chcete denně jísti? Myslíte, že nechávám sbírati plody pro vás, abyste pak mohli být bezstarostně krmeni?! Z čeho mám žíti já a mé služebnictvo, jehož věcí není pracovati jako vám, nýbrž nositi svého pána na rukou?! Proto se vzdalte ode mne, a ať se z vás všech již nikdo neodvažuje přestoupiti tohoto mého vznešeného příbytku! Od nynějška dám denně svými sluhy odníti vám plody pro svůj dům; vy pak budete moci skrovně jísti jen z plodů, které popadaly volně s keřů a stromů, - jak sběratelé tak i ti, kteříž staví. A to budiž vám novým přikázáním, které jest vám svatě zachovávati; běda přestupcům!

[1.23.16] A hle, tu se Kain ujal slova a otázal se zcela mírně v hlubokém pohnutí Hanocha: „Ó, Hanochu, velký kníže, můj bývalý synu, řekni podle svého srdce správně a spravedlivé, nejsou tvůj otec a tvá matka vyňati ze všeho toho, co jsi moudře podle své svobodné libovůle přikázal svým poddaným? A musím-li tedy býti zároveň svým dětem, pak přikaž, aby také živily svého otce a svou matku, kteří jsme již zastárli, se utrmáceli a velmi zeslábli. Anebo co nejmilostivěji dovol odejíti odtud až na konec světa, abych budoucně neviděl velkou svízel svých dětí, které úpí pod těžkým jhem svobodné spravedlnosti.“