[1.15.8] A hle, tu byl Abel dojat a mávl pravicí mečem spravedlnosti nad hlavou Kainovou; a Kainovi byly otevřeny oči a on poznal své velké bezpráví, ježto byl obvinil Boha a své rodiče a viděl celou vinu v sobě a viděl, nezbadatelné cesty věčné Lásky v její skryté a neomezené moudrosti a viděl, kterak byl vlastně on sám tím svádějícím hadem, který se stal neomezeným slitováním věčné Lásky skrze něho člověkem, aby si ovšem větší zkouškou, ve své zatímní nepožehnané slabosti tuto slabost uvědomil a aby se pak konečně v této své vědomé slabosti, sama sebe ve vší svobodě své bytosti určuje, mohl obrátiti a také obrátil k Pánu vší moci a síly, odkudž by se mu pak také, jako oněm již požehnaným, dostalo v největší hojnosti moci a síly požehnání a tím znovupřijetí do velké milosti všeslitovné Lásky.

[1.15.9] A viděl, že tento had, kterého právě požil, byl on sám ve své ještě zlé části a viděl, že jej svým hněvem vdechl v jeho opět se navrátivší bytostnosti vdechl na zemi, a že slova hada jsou slova jeho vlastní ještě z nejvnitřnějšího základu jeho prabytosti před veškerým stvořením viditelného světa hmoty.

[1.15.10] A viděl ještě, jak tím přijal hada opět do sebe, anebo jak se byl vlastně sám znovu posílil ve všem zlu a z něho vycházející falši, jak hluboko nyní znovu padl do smrti.

[1.15.11] Tu padl jat velkou lítostí k zemi a plakal a přehlasitě křičel: „Velký, přemocný, přesilný a přesvatý Bože! Nyní teprve poznávám svou nekonečnou vinu a slabost před Tebou, Tvou spravedlnost, ale také Tvou neomezenou Lásku!