[1.14.17] Ó, jak přešťastní jsme ještě, že nás Pán ještě tak hojně obdařil! Co bychom byli bez této milosti?!

[1.14.18] Padněmež tedy v nejhlubším pocitu našeho zavržení k zemi a plačme a truchleme tak dlouho, dokud nepotekou již z našich očí žádné slzy a dokud nevrátíme Pánu, což Jeho jest, čehož jsme zcela nehodní, a dokud neučiní s námi podle Své nejsvětější spravedlnosti to, co jest a bylo od věčnosti Jeho svatá a vždy dobrá vůle!“