[1.13.32] I padl Adam znovu na tvář a plakal a křičel přehlasitě: „Pane, všemohoucí, velký Bože ve Své velké slávě vší svatosti, neuzavírej zcela srdce Své bezmezné lásky a Svého slitování milosrdenství mně slabému před Tebou, a daruj mně tolik síly, abych mohl já ten nejnehodnější prchnouti, před Tvými soudy podle Tvé nejsvětější vůle, které jsou jako já od paty až k hlavě poddáni všichni Tvoji tvorové. Pane, vyslyš snažné prosby snažně prosby mé!“

[1.13.33] A hle, tu pravila věčná Láska ústy anděla – jako nyní Já nečistými ústy tvými - Ábelovi!

[1.13.34] Ábeli, pohleď na otce tvého těla, uchop jej pod paži! A pohleď na jeho ženu Evu, matku tvého těla, kterak úpí na zemi a pozvedni ji, aby byli oba a všichni ostatní tebou posíleni k útěku a dobrý, svatý Otec měl z tebe radost, že ukazuješ lásku slabému otci tvého těla, jako též své chatrné matce, a jako též všem svým bratrům a sestrám, ať požehnaným či nepodepsaným, neboť tvá síla je posílí a hojnost požehnání v tobě je občerství! A tak rukou dětské lásky a rukou bratrské věrnosti i se vší trpělivostí a láskou je veď až k místu, které ti oznámím tím, že všichni sklesnou vyčerpáním!