Help

jakob-lorber.cc

Domácnost Boží

Vyhnání z ráje.

[1.13.1] A nyní se vrať k Adamovi a Evě, a pohleď, jaká byla jejich další pouť a život jejich obou potomků před vševidoucíma očima svatosti Jehovy! A hle, krátký čas, který podle vašeho počítání obnášel třicet oběhů Země kolem Slunce, což nazýváte „roky“, žila tato dvojice v kruhu svých požehnaných potomků, jejichž počet se rovnal počtu roků, mimo Kaina, který požehnán nebyl.

[1.13.2] A nyní věz dále co se tu stalo! Adam kráčel v den Páně, který mu byl přikázán za den odpočinku v jeho srdci, již věčnou Láskou Samou a potom několikráte andělem na památku velkých skutků slitovné Lásky a k nejvýš uctivému rozjímání o nezměrné svatosti Boha, dobrého Otce, sám po zemi, aby pozoroval krásu krajiny; a líbil se mu převelice svět, takže se ve svých myšlenkách zcela uchýlil od Boha.

[1.13.3] A tak za těchto úvah přišel ku břehu velké řeky, jménem „Cheura“ aneb pomni doby Jehovovy!“ – neboť takto volala tato silně hučící řeka, ale Adam pohroužen v myšlenkách světa, nepostřehl a také nepochopil smysl této řeči šumných vln řeky.

[1.13.4] A když se takto nyní ubíral podél břehu, zůstal pojednou viseti levou nohou na velké rostlině, pnoucí se po nějakou dobu po zemi a konečně kolem velkého stromu a padl prudce k zemi a pocítil v těle velkou bolest, a to byl pro něho nový pocit, i zlobil se na rostlinu a rozlícen pohlédl na ni a pohnal ji k odpovídání, tázaje se, zda nezná svého pána.

[1.13.5] A rostlina odpověděla: „Ne, neznám tě!“ (Pro nesvěcení svátku v srdci)

[1.13.6] Tu ohledal Adam rostlinu přesněji a rostlinu nepoznal. I tázal se jí opět: „Jaké je tvoje jméno a jaká tvá způsobilost?“

[1.13.7] A hle vítr zašelestil listím a toto šelestění mu bylo srozumitelné a znělo: „Natrhej bobulí z mých haluzí a vytlač šťávu, a pij ji, a mé jméno a má způsobilost ti bude sdělena!“

[1.13.8] A hle, Adam ve slepotě svých světských myšlenek učinil, co mu ona pnoucí rostlina v jeho zapomenutí dne Páně radila, a vzal několik bobulí a ochutnal je a chutnaly mu velmi sladce, a radoval se z této nové známosti a hněval se na anděla, že mu neukázal také tuto tak chutnou rostlinu.

[1.13.9] A natrhal mnoho bobulí a nesl je domu, kam přišel, právě když slunce zapadalo.

[1.13.10] A Eva provázená Kainem šli mu vstříc jako jediní, kteří měli po celý den starost, ježto nevěděli kam Adam šel, - neboť všichni ostatní to dobře věděli a v den Páně se nestarali o Adama, otce svého těla, protože to byli děti požehnání a toho dne měli myšlenky pohrouženy v Bohu a v jeho věčnou lásku – a sejmuli s něho velkou část jeho břemene. A on jim vyprávěl o této nové známosti, a Eva nad tím byla ve veliké míře potěšena a s pomocí Kainovou učinila s bobulemi podle vypravování Adamova.

[1.13.11] Tu vzal Adam vytlačenou šťávu a pravil: „Vypátrejme její jméno a její způsobilost!“

[1.13.12] A hle, tu se napil plnými doušky šťávy a podal jí pak Evě a Kainovi a konečně ji dal ochutnati všem až na Ábela, který dosud nebyl přítomen, ježto doposud plál na oltáři oheň, který byl zřídil, aby obětoval svatosti a Lásce Jehovově, což bylo libé Pánu.

[1.13.13] A tu byli opojeni Adam a Eva a všichni, kteří ochutnali šťávy, a v tomto opojení vzpláli Adam a Eva a všichni z Adama a Evy divoce v žádostech těla a páchali i s Adamem a Evou smilstvo a nevěstkářství, zatímco se Ábel modlil u oltáře Jehovova.

[1.13.14] A když se takto v opojení a zapomenutí na Boha a na předtím vždy přikazované a povinné oběti svých srdcí dosti nasmilnili tu se objevil anděl s plamenným mečem v pravici a nejprve vlídně Ábelovi řekl:

[1.13.15] Jehova nalezl na tvé oběti velké zalíbení, takže tě vyvolil za záchrance svých rodičů a sourozenců, aniž by nyní v den Páně zahynuli, ježto na Něho zapomněli a své mysli snížili k zemi a nemohli býti účastni požehnání, které podle pevně stanoveného řádu vychází v tento den shora do všech prostorů nekonečnosti!

[1.13.16] Přišel jsem opět viditelně, abych nejprve shromáždil tvou oběť do této nádoby slitovné milosti, kteráž jest věčný Syn v Otci, abych ji donesl před jeho nejsvětější tvář, před vlastní oko věčného Otce a dříve však ještě potrestal přestupce zákona lásky a přikázání svaté milosti a abych jim vzal velkou část darů, ranil je slepotou a vyhnal z ráje.

[1.13.17] A nyní opusť svůj obětní oltář a postav se po Mé levici, aby trestající pravice zůstala volná pro přestupce a následuj Mne do příbytku hříchu! A až spící hříšníky probudím z opojení smilstva a oni, velkou bázní jati, budou prchati před mečem spravedlnosti, pak jich jako spoluuprchlík následuj a nes za rodiči tu malou část tvého těla malou část ztraceného daru a odevzdej jim to pak k posílení, až zemdleni a vyčerpáni s pláčem klesnou k zemi v zemi daleko odtud která sluje „Chuehill“ aneb „země útočiště“. A v této zemi zbuduj pak také obětní oltář podobný tomuto zde, který bude budoucně hořeti také pod vodami, které jednou přijdou na celou Zemi a stane se horou, nedostupnou nižádné smrtelné noze až do velkého Času časů, kdy On skloní Svou hlavu do nížiny, která slouti bude „Betlehem“ anebo malé město velkého krále, které se jednou stane největším na zemi, neboť Světlo toho města bude svítiti více nežli světlo všech Sluncí duchů, duchů. A na tomto novém oltáři přineseš děkovnou oběť Pánu ze všech říší Země v této zemi útěku, aby se stala poživatelnou hříšníkům a posilovala kající a potěšovala truchlící!“

[1.13.18] A když anděl ukončil svou řeč k Ábelovi tu (oba) povstali a vážným krokem kráčeli k velmi prostornému příbytku Adamově, kruhového tvaru, který se podle jeho moci a síly z hustě vedle sebe volně ze země vyrostlých cedrů – tvarem podobný chrámu Šalomounově – nedaleko jeskyně lítosti a trní smutku a měl dva vchody, jeden úzký k východu a jeden široký k západu.

[1.13.19] A hle, bylo to asi o půl noci – a nesmělo to býti dříve kvůli dni Páně - , kdy přistoupil anděl Páně s Ábelem k východnímu prahu.

[1.13.20] Když Ábel vstoupil na práh, dal se do pláče z velkého neštěstí, které má nyní potkati a potká jeho (rodinu).

[1.13.21] I řekl jemu anděl něžným hlasem: „Neplač Ábeli, požehnaný synu milosti a učiň, co jsem ti poručil z věčné Lásky, která mluví mými ústy a nelekej se hromových slov, která budou následovati nad těmito spícími hříšníky!“

[1.13.22] A Ábel učinil, jak mu byl anděl poručil, a když byl úplně u svých, zahřměl anděl hrozně vážně slova hrůzy a velké úzkosti nad nyní probuzenými hříšníky, a s velkou silou a mocí zvolal:

[1.13.23] Adame, povstaň, vzpomeň na svou vinu a prchni odtud, neboť pro tebe tu již není dalšího prodlévání! Neboť ztratil jsi svou vinou ráj pro sebe a pro všechny své potomky až do velkého Času časů, rovněž i velkou část darů, protože jsi zapomněl na den Páně a opojil ses šťávou rostliny, která byla mistrovským kouskem hada, vymyšlena, aby jala tvou svobodu, opletla tvé nohy a pomátla tvé smysly, abys zapomněl na Boha a aby tě v hrubém hříchu uspala.

[1.13.24] Prchni tedy kam chceš, z dohledu Lásky! A všude kamkoli uprchneš, zastihne tě v hojnosti spravedlivý Boží hněv, ale podíl Lásky ti bude skrovně odměřen!“

[1.13.25] A hle, tu povstal Adam se země s Evou i se všemi ostatními, kteří tu byli spali z omamného nápoje z rostliny hadovy a tím ztratili (paměť?) vesměs až na Ábela, jenž zůstal střízlivý, neboť nepil omamného nápoje a zůstal pamětlivý dne Páně (N.B. tak máte i vy, jako pravé děti tak svatého a dobrého Otce jakým jsem Já, býti stále pamětliví svatého klidu soboty, jako pravého dne Páně, jímž jsem Já, a máte v neděli konati, co je vám přikázáno).

[1.13.26] A když Adam spatřil anděla, tu se i se svými příbuznými převelice ulekl, takže nemohl promluviti ani slova na omluvu a byl velkým úžasem jako ztrnulý, neboť teprve nyní začal poznávati, co byli on a jeho příbuzní učinili před tváří Jehovy.

[1.13.27] Tu padl před andělem Páně na tvář a plakal a přehlasitě snažně prosil o slitování, neboť plamenný meč mu otevřel oči a v tomto hrozném světle trestající spravedlnosti uzřel celou tíhu a velikost nevýslovného neštěstí, do něhož svou lehkomyslností uvrhl sebe i všechny své.

[1.13.28] Ale anděl stál se zavázanýma očima a se zacpanýma ušima, jak mu byla přikázala Láska Otcova a zvučněji nežli všechno hřmění z moci a síly Jehovovy pravil:

[1.13.29] Ve spravedlnosti není milosti a v soudu není svobody, proto prchni, puzen trestající spravedlností, aby tvou omeškávající nohu nedohonily soudy Jehovovy! Neboť trest jest odměna spravedlnosti. Kdo jej přijímá, jak jej zasloužil, ten ještě může počítati na slitování, kdo se však spravedlnosti a jejím následkům protiví, ten jest zrádcem nedotknutelné Boží svatosti a připadne soudům Toho, kde již není svobody, nýbrž v hněvu Božství věčné zajetí.

[1.13.30] Proto prchni a plač a snažně pros tam, kam tě tvé nohy ponesou, a kde ti vypovědí službu, tam zůstaň, plač, snažně pros a modli se, abys nezahynul a Eva a skrze tebe všichni!“

Desktop Impresum