|
Copak rozumí tací čtenáři prostotou? Já však myslím, že spis, který přes zcela nutnou, pro omezený lidský zrak tajemnou hojnost a hloubku toho co podává, je napsán tak, že mu mohou zcela dobře rozumět dokonce i děti, které dovedou jen trochu číst a nad abecedu a násobilku myslit, přece jen právem nepostrádá jisté prostoty. Obrazy a řeč však nevyžadují věčně nikdy prostoty Písma, nýbrž jen nadaného porozumění sebeprostšího srdce a snadného vyznání se v takovém Písmu; vše ostatní však – jako stará nemotorná řeč a několik tisíc let stará příslušná podobenství – je právě tak málo prostotou jako světský rozum světských mudrců. Co je tu podotknuto o žádoucím klidu a rozhledu a požadované hloubce v celkovém světovém názoru toho všeho je v tomto spise tím více, čím se toho kritizující rozum domnívá postrádat; neboť to, co srdci dodává klidu, musí zajisté samo mít klid v hojnosti. Rozumu to ovšem klidu dát nemůže, poněvadž rozum není schopen klid pojmout a proto v Písmu nemůže právě tak nějaký klid nalézt, jako nějaká řeka, dokud nedosáhla nejhlubší hlubiny mořské. Kdyby se však rozum světských mudrců dovedl pokořit a sestoupit ze své domnělé výše do prostoty plné životní komůrky srdce, pak by z tohoto klidu již také v tomto spisu nalezl onen postrádaný klid a nejúplnější rozhled právě v tomto klidu. Dokud se však rozum jako větrná korouhvička na špičce věže pozemské moudrosti neustále na všechny strany sem a tam otáčí všelikými větry pochybností, nemůže ovšem nikde nalézt klidu, kterého nemá sám, a tedy také ne onoho navyklého rozhledu, kterého používá na své větrné výši. – Domácnost Boží, Kniha 1, Úvod, Odstavec 7
|
|