Rozdíl působení vyučování zvenčí a vyučování z nitra. Hrnčířova dílna.

[50.1] Praví obyvatel Měsíce: „Příteli, ty mluvíš a tážeš se, jak tomu rozumíš ty, a já ti odpovídám způsobem svým. Kdybych měl soudit podle tebe, musel by ovšem nejvyšší Boží Duch poučovat vás zvenčí s důtkami v ruce; neboť pro vnitřní duchovní vyučení zdáš se být dosud ještě příliš tupým a nejspíš také téměř veškeré lidské pokolení tvého světového tělesa.

[50.2] Copak se skutečně domníváš, že onen nejvyšší všemohoucí Boží Duch vytvořil člověka, tento svůj nejdokonalejší výtvor, jako nějaký prázdný pytel, do něhož se musí nejdřív něco nacpat, chce-li v něm někdo něco mít? Tak to se velice mýlíš!

[50.3] Člověk každého světového tělesa má nekonečný poklad moudrosti již v sobě; tento poklad smí být probuzen jen vhodným prostředkem, a pak vydává ihned sám od sebe nejnádhernější plody. O tento prostředek k probuzení pečuje pak již onen nejvznešenější Duch Boží.

[50.4] Nezanedbal-li člověk tento prostředek, nýbrž ho u sebe ihned použil, pak začne ze svého vlastního semene klíčit, růst a konečně zrát, a pak nepotřebuje žádné vyučování zvenčí, nýbrž jedině z nitra.

[50.5] Neboť vše, co se dostává k člověku z venku, je a zůstává navěky cizí a nemůže přijímajícímu dát opravdovou, trvalou vlastní moudrost, nýbrž jen moudrost podobnou cizopasné rostlině, která životu nikdy nepomáhá, nýbrž život jen ochromuje a nakonec zcela zahubí, protože se jako něco zevnějšího obrací stále navenek místo dovnitř, do sídla vlastního opravdového věčného života z Boha, nejvyššího Ducha.

[50.6] Hle, tedy touto cestou přicházíme k své moudrosti my, totiž jen z nitra, a ne zvenčí dovnitř. Potřebujete-li však také vyučování vnější, pak jste asi velmi zabedněné a nadmíru smyslné, a z toho nejvýš hrubě hříšné bytosti, tedy odpůrci Božího řádu, a tak zajisté odpůrci vlastního života v sobě samých; pak ovšem musí být a zůstávat A jako B a C atd. slepým, nebudí-li ho žádný vnější vyučovací vítr.

[50.7] Zde máš odpověď také na svou otázku vnějšně; neboť pro vnitřní odpověď nemáš asi ještě dávno schopnosti, čehož je jistým důkazem tvá otázka. Ale proto se můžeš tázat ještě dále.“

[50.8] Po této řeči se prodlouží obličej biskupa Martina ještě víc, neboť nyní vidí, že se svou moudrostí nemůže vedle moudrosti obyvatele Měsíce nic pořídit. Proto nyní u sebe přemýšlí, co má učinit, aby oné měsíční dvojici dokázal, že jako obyvatel Země je přece jen nakonec moudřejší. Všelijak přemýšlí, ale nic opravdu chytrého ho naprosto nechce napadnout.

[50.9] I obrací se biskup Martin na Mne a praví: „Pane, nenech mně přece tak zcela na holičkách a pomoz mi tohoto přemoudrého Měšíčňana přemoci a ukázat mu, že na Tvé Zemi nejsou lidé zrovna také nějaké jedlové šišky. Ten mě zpracovává tak, že bych mu na tisíc slov nemohl odpovědět ani jedním, a přece mám být jeho pánem a časem vůdcem tohoto celého světa!

[50.10] Časem by se mohlo stát, že by obyvatelé všech dosud mi představených světů přišli ke mně jako k svému pánu a ukázali mně, že jsem ze všeho toho stvoření ten nejhloupější chlap! Myslím, že k předejití této hanby by bylo potřeba, abych jim hned zpočátku pravou moudrostí ukázal, že jsem úplně jejich mistrem, neboť pak by v budoucnu již nepřicházeli ke mně tak školometsky a nejednali by s člověkem jako s nějakým začátečníkem!“

[50.11] Pravím Já: „Poslyš, Můj milý Martine! Copak ty myslíš, že svým důkladným proti-žvástem ucpeš ústa takovému mudrci? Ó, pak se velice mýlíš! Hle, jako je jen jedna pravda, tak je také jen jedna moudrost, která podobající se věčné pevnosti, stojí tu také navěky věků nepřemožitelná. Přišel-li ti tedy tento obyvatel Měsíce vstříc s jedině pravou moudrostí, řekni, jakou ještě větší moudrostí bys ho chtěl porazit!

[50.12] Hle, je zcela jiná cesta, jak si učinit tyto duchy laskavými, úslužnými a v lásce poddanými, než je cesta, kterou máš na mysli ty. Tato cesta se jmenuje láska, pokora a velká umírněnost! Těmito třemi prvními a nejdůležitějšími částmi života, přijde se konečně na stanovisko, z kterého by se mohlo všem těmto hvězdným obyvatelům čelit.

[50.13] Láska tě učí, abys všem těmto bytostem konal dobro a činil je pokud možno šťastnými. Pokora tě učí, abys byl malým a nad nikoho se – byť by se zdál sebenepatrnějším – vysokomyslně nepovyšoval, nýbrž abys sama sebe považoval vždy za nejnepatrnějšího. Umírněnost tě učí, abys každého vždy stejně blahovolně snášel a z nejvnitřnějšího základu srdce se snažil pomáhat každému, kde je toho třeba, a to vždy těmi nejmírnějšími prostředky, kterými nikdo ani v nejmenším nemůže být ve své svobodě rušen. A je-li třeba tu a tam vážnějších prostředků, nesmí za nimi nikdy vězet touha trestat anebo dokonce soudcovský hněv, nýbrž vždy nejvyšší a nejčistší, na sebe nikdy ohled neberoucí láska.

[50.14] Hle, to jsou věci veškerého nebeského mistrovství. Tyto věci ti musí být úplně jasné, pak již s těmito Měsíčňany pořídíš lépe! Proto se vrať ještě jednou zpět k té dvojici a zkus to s ní tímto nebeským způsobem. Snad se s ní pak dostaneš dále! Jdi a učiň tak! Staň se!“

[50.15] Biskup Martin se obrací opět k měsíční dvojici a praví: „Poslyš, můj milý, malý velký příteli, já jsem nyní o tvých velmi moudrých slovech dobře uvažoval a milostí Páně z nich poznal, že máš skutečně ve všem, co jsi mluvil, úplně pravdu; ale vzdor tomu mám nicméně k tobě novou otázku, nikoli však, abych chtěl důkladněji zkoušet tvou pevnou moudrost, nýbrž jen abych se dal tebou poučit.

[50.16] Hle, ty jsi předtím prohlásil veškeré vnější vyučování dočista nicotným a úplně nulou, a nemohu ti říct, že nemáš pravdu. Ale je-li veškeré vnější vyučování, tedy také všechno vnější vnímání – ať pochází odkudkoli a ať vchází do člověka jakýmkoli smyslem – špatné, neužitečné a tedy zavržitelné, pak bych přece jen rád od tvé moudrosti slyšel, k čemu nám velký Tvůrce všech světů, lidí a andělů dal vnější smysly?! A k čemu navenek znějící hlas a k čemu k řeči schopný jazyk?! K čemu vlastně všechnu vnější formu a všechnu vnější zjevnost všech nesčetných věcí a bytostí?! Lze si snad představit nějakou bytost bez veškeré vnějšnosti? A neruší snad odnětí veškeré vnějšnosti zcela každou bytost?! Neboť hle, já si aspoň nedovedu představit bytost, která by vůbec neměla zcela žádný zevnějšek. Zde vidíš mé oprávněné pochybnosti! Proto měj trpělivost a vysvětli mi je.“

[50.17] Praví poté Měsíčňan: „Příteli, ty saháš jednou příliš mělce a podruhé zase příliš hluboko! Hle, tak svého cíle ještě dlouho nedosáhneš!

[50.18] Velký Duch stvořil ode všeho nekonečně mnoho. A všechno to mnohé, co se může navzájem jen vnějšně setkat – jinak by ani nebylo to mnohé možným – je proto také vzájemně zevnějším. Aby však člověk také to vnější chápal, jsou mu dány vnější smysly. Avšak rozumět tomu těmito vnějšími smysly nikdy nemůže, nýbrž jen vnitřními smysly svého ducha.

[50.19] Člověk má tedy smysly vnější, aby pojal, co je vnější, a má smysly vnitřní, aby pojal nitro. Moudrost je však nasloucháním vnitřních smyslů ducha, a nikoli vnějších smyslů těla, proto musí být naučena z nitra navenek, a nikoli zvenčí dovnitř.

[50.20] Toto vnitřní vyučování udílí však duši jedině duch, kterému velký Duch Boží vdechl úplně vše odhalené, co bylo stvořeno a bude ještě věčně dále tvořeno.

[50.21] Vnější řeč je však jen proto, aby bylo to vnější změřeno, a aby se pak snoubilo s vnitřním. Tím dojde k sňatku vnějšího s vnitřním a díky tomuto sňatku dojde k plnému poznání božského řádu. Toto poznání je pak ta vlastní moudrost, o kterou jedině máme usilovat, protože pouze ona podmiňuje vnitřní sílu ducha a jeho působící život.

[50.22] Z toho nyní snadno poznáváš, že Duch Boží věčně nikdy neučil lidi vnějšími zjeveními, nýbrž vždy jedině duchem z nitra navenek, a i když to snad také vypadalo jakoby osobní vnější vyučování, nemohlo nicméně toto vyučování mít po tak dlouho žádný vnitřní účinek, dokud nebylo vedeno vše probouzející silou Božího Ducha skrze nejvnitřnějšího ducha člověka. Tak také vše to, co jsem ti nyní vysvětlil také jen vnějšně, nemá pro tebe po tak dlouho žádný účinek, pokud to nepoznáš ze sebe sama.

[50.23] A i kdyby tě Bůh Sám takto vnějšně ve vší moudrosti poučoval, jako jsem to nyní učinil já, nic by ti ani toto Boží vyučování neprospělo, dokud by tě On, velký Bůh, nepoučoval Svým nejsvětějším Duchem, z nitra tvým vlastním duchem.

[50.24] Toto nyní pochop, můžeš-li, jako náležitou odpověď a považ, že ti neslouží ke spáse, nýbrž jen k soudu, dokud ji neobdržíš ze sebe samého! Neboť co není tvé, to je soudem, dokud to není tvé a svobodným tě nečiní. Chceš-li se však ještě dále tázat, učiň tak, a já ti odpovím.“

[50.25] Praví poté biskup Martin: „Ó, příteli, já nyní opět vidím, že ty jsi při vší své vnější nepatrnosti opravdu v základě moudrou bytostí. A také poznávám, že se s tebou ještě dlouho nemohu měřit; ale jako skálopevný mudrc mně nicméně doznáš, že když já někoho z velké lásky i také jen vnějšně poučuji ve věcech řádu Božího, jeho moci, lásce a moudrosti, nemůže přece takové poučování pro klidného, nanejvýš ochotného učedníka být soudem, nýbrž jen správnou cestou k věčnému životu! Neboť já vůbec nekladu tak příliš velkou váhu na pouhou moudrost, nýbrž jen na lásku; neboť kde chybí láska, tam mně všechna moudrost nestojí ani za zlámanou grešli.

[50.26] Co říkáš tomuto mému názoru? Já vím dobře, že každý člověk musí být dříve znovuzrozen z ducha, než může vejít do vlastní nejsvobodnější říše Boží; ale má-li dospět k tomuto znovuzrození, musí člověk napřed k tomu obdržet první cesty vnějším vyučováním, protože vnitřní vyučování – aspoň u dětí – není pro mně naprosto myslitelné. A nemám-li ani zde pravdu, pak mně ukaž, jak vyučujete své děti vy, Měsíčňané!“

[50.27] Praví Měsíčňan: „Proč se tážeš dál, zdá-li se ti tvůj názor být daleko správnějším?! Krátkozraký mluvko, copak není každé vnější vyučování zákonem, který určuje, jak to či ono chápat?! A zda každý zákon a každé pravidlo nesoudí? Copak zákon už někoho osvobodil?

[50.28] Vy ovšem činíte ze svých dětí nejprve zajatce, a pak je nemůžete nikdy osvobodit. My však naše děti vychováváme podobně jako u vás hrnčíř zhotovuje hrnec, který začíná vytahovat ze svého kruhu zároveň z nitra i zevně, jinak by vytvořil velmi jednostranný hrnec! Chceš-li se tedy učit, jak se vychovávají lidé pro věčnou svobodu, pak jdi do hrnčířovy dílny. Tam poznáš svou nepochopenou lásku. Rozuměj dobře, u hrnčíře je více moudrosti než dosud v tobě.“

[50.29] Po tomto výprasku se obrací biskup Martin opět ke Mně: „Ó, Pane, na tohoto skutečně radikálního, moudrého Měsíčňana nelze nijak vyzrát; neboť ať vylíčím věc podle Tvé nauky co nejčistěji, předejde mně už opět o celých tisíc let. A nejzvláštnější na této věci je, že on jako Měsíčňan zná – jak se zdá – Zemi, kterou přece jistě také ani jednou jako planetu neviděl, lépe než já sám! Odkázal mě na hrnčíře na Zemi, kde mám studovat moudrost a jaksi tajemství lásky. To je skutečně velmi humorné.

[50.30] Co mám u hrnčíře dělat? Mám snad zde vykonávat toto povolání? Ano, ten chlapík jde tak daleko, že mně zcela suše do očí tvrdil, že ani Ty, ó, Pane, bys nemohl Svým ústním vyučováním pomoci, kdyby nepřicházelo z nitra mým vlastním duchem! To je přece zřejmě hrubé prohřešení! Kdyby se stalo podle mého přání, pak bych tomuto chlapíkovi dal již pocítit, co to znamená, upírat účinnou sílu dokonce i Tvé nauce.“

[50.31] Pravím Já: „Zanech toho, Můj milý Martine, neboť kdyby ses pustil do sporu s tímto Měsíčňanem, musel bys ho držet na mnohem kratší uzdě. On však naprosto nezasluhuje, abych mu měl čelit něčím nepříjemným, neboť je to nadmíru dobrý duch. Že však byl nakonec na tebe trochu hrubší, to pochází z toho, že v tobě uzřel jakousi skrytou ctižádostivou záludnost, kterou tito Měsíčňané mohou co nejméně snášet! Neboť u nich se musí zevnějšek rovnat úplně nitru.

[50.32] Ostatně, dbej dobře toho, co jsi slyšel od tohoto mudrce, časem ti to přijde vhod. Hrnčíř je však nejlepším obrazem. Z tohoto obrazu můžeš se učit celé úplnosti Mého řádu. Neboť, hle, Já Sám jsem rovněž Hrnčíř a mé působení je působení hrnčíře. Můj řád se podobá hrnčířskému kruhu, a Má díla se podobají hrncům hrnčíře! Jak? O tom tě poučí budoucnost.

[50.33] Pojďme však nyní k dvanáctým dveřím. Tam se ti ujasní leccos, co je nyní ještě temné. Staň se!“