Help

jakob-lorber.cc

Biskup Martin

Dlouhá chvíle biskupa Martina v jeho osamělosti a jeho přemýšlení o možnosti změny.

[2.1] Když tu náš muž stál několik hodin pevně jako zeď, a během té doby se nic nestalo a v jeho blízkosti se nic nezměnilo, avšak tento čas (neboť i v duchovním světě se zdá, že zde existuje něco jako pozemský čas) se mu přitom stával zoufale dlouhý, začal opět u sebe takto blouznit:

[2.2] „To je zvláštní, zvláštní – nyní tu už stojím na jednom a témž místě půl věčnosti a vše zůstává zcela při starém! Nic se nehýbe, ani mech, ani vlas na hlavě, ani mé roucho ne! – Co z toho nakonec vzejde?!

[2.3] Jsem snad dokonce odsouzen, abych tu zůstal navěky? – Ne, ne, to nemůže být, neboť to by bylo jistě už peklo! A kdyby tomu tak bylo, pak by se tu musely také již ukázat ony nejstrašnější pekelné hodiny s jejich přestrašným kyvadlem, které při každém výkyvu zvolá: „Vždy!“ Óóó, jak strašné! Pak opět: „Nikdy!“ Óóó, jak ještě strašnější!

[2.4] Ó, Bohu díky, že zde aspoň nevidím toto nejstrašnější znamení věčnosti! Či bude snad viditelné teprve po soudném dni? Objeví se snad již brzy znamení Syna člověka na obloze? Kolik milionů let už zde stojím? Jak dlouho budu muset ještě asi stát, než přijde onen nejstrašnější soudný den?!

[2.5] To je věru zvláštní! Na světě není vidět nic, co by nějak nasvědčovalo nějakému brzkému soudnému dni, zde však ve světě duchovním vyhlíží to ještě nekonečně mlčenlivěji! Neboť zde je tisíc let jako jeden úplně němý okamžik a milion let podává právě tak nepatrnou povědomost. Kdybych neměl tak pevnou víru, začal bych už téměř pochybovat o příchodu soudného dne jako vůbec o pravosti celého evangelia!

[2.6] Neboť to je zvláštní! Všichni proroci, kteří se v něm vyskytují, nápadně souhlasí s výroky delfské věštírny! Lze z nich učinit, co kdo chce. Několika exegetickými6 zákruty lze jich použít a vztáhnout na vše, nikdo při tom nezmoudří a nemůže říci: „Na toto jediné faktum7 se vztahují!“ Krátce, hodí se v základu všechny právě tak na řiť, jako na obličej! A Svatý Duch, který vězí v evangeliích ukrytý, je jistě nanejvýš vzácný pták, protože se od starých dob apoštolských nedal nikdy spatřit, leda v pošetilém mozku několika protestantských kacířských blouznivců á la Tisíc jedna noc!

[2.7] Já sice mám dosud ještě velmi pevnou víru, avšak zda nyní při takových okolnostech zůstane ještě dále pevnou, za to bych opravdu ručit nemohl.

[2.8] Také s Marií v mé církvi tolik vychvalovanou, jakož i s celou Svatou litanií se zde, jak se zdá, velmi málo pořídí! Neboť kdyby něco na té Marii bylo, musela by mě přece již dávno vyslyšet! Neboť od mého úmrtí až do nynějšího okamžiku uplynulo podle mého nejvýš trapného pocitu snad několik milionů pozemských let, a po matce Boží, ani po jejím Synu, ani po nějakém jiném svatém nelze objevit ani nejmenší stopy! To jsou opravdu pomocníci v nouzi, že by si lepších nemohl nikdo přát! Pravím, celé dva miliony let, a po všem tom – ani stopy!

[2.9] Kdybych aspoň neměl tak pevnou víru, dávno už bych nestál na tomto nadmíru nudném místě; ale ta má hloupá víra mě zdržuje, ano, má přehloupá víra mě zdržuje! Ale dlouho mě už nebude zdržovat! Měl bych zde snad jako nějaký rošťák civět ještě o několik milionů let déle a po uplynutí tak strašně dlouhého času dosáhnout právě tak málo jako dosud? To bych byl blázen! Copak není dost na tom, že jsem na Zemi pro nic za nic hrál blázna?! Proto zde udělám s touto neplodnou komedií brzy konec.

[2.10] Na světě jsem byl přece za hloupost čestně placen, a tam se vyplácelo dělat blázna, ale ježto na té věci, jak má milionletá zkušenost učí, nic není, proto se tomuto veškerému bláznovství velmi brzy co nejposlušněji odporučím!“

[2.11] Hleďte, nyní toto místo brzy opustí, jelikož mu anděl několik hodin jeho pobytu zde přeměnil v pocit milion let trvající. Ještě stojí náš muž pevně jako skála na témže místě a ohlíží se poněkud plaše kolem sebe, aby si jaksi vyhledal cestu, po které by kráčel dále. Nyní zírá upřeně k západu na určitý bod, neboť se mu zdá, jako by se tam něco pohybovalo. Proto se nyní stává také zřejmě rozpačitým a praví opět sám k sobě:

[2.12] „Copak to vidím tamhle v jakési dálce poprvé od několika milionů let mého přestrašně nudného pobytu zde? Tato věc mně způsobuje velkou úzkost. Připadá mi to tak, jako by zde přece byla nějaká tichá příprava k soudu?!

[2.13] Mám se odvážit tam jít?! Třeba by to mohl být můj zánik navěky! Či snad také nějaké konečné vykoupení?!

[2.14] Nyní je už vše „Bůhsnámi“, neboť kdo jako já strávil miliony pozemských let připoután na jedno místo, tomu je již úplně jedno, co se s ním zde ještě dále stane! Co horšího se může poctivému člověku ještě více stát, než když je déle než všechny sochy po miliony let v pravém slova smyslu na jedno místo připoután, a tak vlastně zcela odsouzen?!

[2.15] Proto, jak říkávají horníci na Zemi, když sjíždí do štoly, říkám nyní též já: „Zdař Bůh!“ Vzal to ďas, zkusím to ještě jednou! Více než navěky zahynout se mně stát nemůže! A věru, něco takového bych si mohl jen nanejvýš přát, neboť žít životem, jakým je nyní tento můj život – miliony let na jednom místě – to by ani žádná stálice nevydržela! Věru, věčné nebytí je proti tomu nekonečným ziskem!

[2.16] Proto již nebudu ani na okamžik váhat. Zdař Bůh! Ať to jde, kam jde a kam chce! To je nyní – oho – ne, to přece jen ještě přímo neříkám; neboť zde je pro mě ještě silná Terra inkognita8! Proto, jen být skromným, dokud se ještě neví, na čem vlastně nohy stojí!

[2.17] Ta věc tam se hýbe vždy víc; je jako stromek znepokojovaný větrem. Jen odvahu, mé nohy, chůzi ovšem nyní již velmi odvyklé! Uvidíme, zda to s chůzí ještě půjde!

[2.18] Slyšel jsem sice jednou na světě, pokud se mohu upamatovat, že duchu stačí vlastně pouze myslet, aby také už byl tam, kde chce. Je to asi velmi pochybné. Neboť mám nohy, ruce, hlavu, oči, nos, ústa – krátce: vše, co jsem měl na Zemi. Též žaludek; ale ten má už dlouho opravdový kardinální půst! Neboť kdyby nebylo kolem mě hojnost mechu s bájnou rosou na něm, byl bych se už dávno zhroutil v jediný atom! Snad tam bude pro žaludek také něco lepšího.

[2.19] Ještě jednou: Zdař Bůh! Když jinak nic, alespoň změna. Nemůže to být v žádném případě horší, než můj nynější stav. Neboť kdo milióny let trčí na jednom místě, ten se snad bude moci vychloubat skutečným miliónovým stavem?! Nuže, ve jménu Božím!“

Desktop Impresum