[18.21] Biskup Martin praví: „Příteli, ta nás asi s pomocí „Bůhsnámi“ zahubí! Ale k čemu je v duchovní říši potřeba tak mnoha ryb a tak šíleně velkých? Copak jsou také zde půsty, kdy se smí jíst jen rybí maso? Anebo se maso a tuk těchto ryb, také snad zde, rozesílá dále a dokonce se s ním obchoduje?“

[18.22] Pravím Já: „Nyní jen každý rychle meč do ruky, neboť je to desetihlavá ryba – hydra! Ten netvor nás spatřil a nyní se žene přímo k nám! Ty, Petře, už víš, jak se takové ryby chytají. Ty, biskupe Martine,však konej, co bude konat bratr. Jakmile tato desetihlavá hydra skloní své hadí hlavy přes okraj lodi, pak je třeba jen hbitě sekat, dokud nebude všech deset hlav od dlouhého hadího těla odděleno. To ostatní pak již učiním Já Sám! Netvor je zde, nyní tedy jen sekat!“

[18.23] Hle, Petr utíná svým ostrým mečem hydře, nahánějící biskupovi Martinovi strašnou hrůzu, hlavu za hlavou od jejího černého pancéřově šupinatého těla, či spíše od krku, neboť od těla vybíhá též deset krků, z nichž na každém vyrostla jedna hlava; ale náš biskup Martin neví dobře, kde by ťal, aby trefil hlavu, neboť pro samou úzkost téměř nic nevidí, poněvadž má oči spíše zavřené než otevřené.

[18.24] Ale právě oddělil Petr již také desátou hlavu od desátého krku. Proudy krve se valí z netvora. Moře je daleko okolo zbarveno krví a přemocně (pro biskupa Martina) se vlní následkem mocného řádění nyní bezhlavého netvora, který pro oko našeho biskupa Martina má 111 sáhů35 délky a rovněž tolik v objemu.

[18.25] Nyní pravím opět Já oběma: „Petře, dej nyní meč opět na své místo a podej mi velký hák na bidle, abych ho vrazil do břicha tohoto netvora a přitáhl jej sem! Ty, Martine, se však chop kormidla a otoč je sedm stupňů východně, tak budeme opět brzy s tímto znamenitým úlovkem u břehu!“

[18.26] Vše se děje v nejlepším pořádku a loď, vlekoucí za sebou kořist, spěje také již rychlostí šípu ke známému břehu.

[18.27] Jelikož však je nyní loď již velmi blízko břehu, vyzvídá biskup Martin co nejstarostlivěji, co asi ještě dělá ona dřívější velká ryba. Leč nemálo žasne, když po celé rybě nenalézá již ani stopy a ihned praví:

[18.28] „Ale, ale, ale – copak je to?! Tady to máme! Nyní tento druhý netvor nás stál téměř všechny životní síly, než jsme ho přemohli, zajali a dovlekli sem. Z této naší opravdu nesmírné námahy však ten prvý lov vzal ďas! Však se mi zdálo, že jsme ho příliš slabě upevnili.

[18.29] Aj, aj, to je přece mrzuté! Tolik námahy nás ta šelma stála – a nyní za všechno naše nebezpečí a námahu nic nemáme! Milí přátelé, tuto kořist musíme již poněkud lépe upevnit, jinak i ta nám zmizí, půjdeme-li snad opět na nějaký nový lov!“

[18.30] Praví Petr: „Nestarej se o nic, o prvou rybu je již postaráno, neboť zde je ještě více pracovníků, kteří již vědí, co mají činit, když jim dopravíme úlovek ke břehu. A nyní, jelikož jsme již u břehu, vyskoč rychle a upevni loď. Já a Mistr přitáhneme onu velkou kořist ke břehu.“

[18.31] Biskup Martin poněkud zaraženě ihned učiní, co mu Petr nařizuje, a my konáme před jeho očima, co mu Petr oznámil, že učiníme.

[18.32] Nyní je také druhá kořist upevněna a Já pravím: „Jelikož se nyní tento lov tak podařil, skončili jsme tím hlavní práci, proto nyní zde na břehu vytáhneme malými sítěmi menší ryby z vody a vrhneme je na břeh. Neboť nyní jsme zahubili dva největší netvory a v těchto vodách již nebude více takových; proto můžeme jít bez omrzení k této lehčí práci. Pojďme tedy opět na loď a zkusme, jak to půjde s lovem malých ryb!“

[18.33] Stane se jak jsem nařídil. Oba vrhnou do vody sítě a Já řídím loď. Práce se daří. Každý zátah plní sítě všelijakými rybami, které oni hbitě házejí na břeh; ryby však, jakmile se dotknou břehu, vezmou ihned za své.